Začátek II

Prolog

„Maruško! Kde jsi? Potřebuji na moment tvoji asistenci!“

Marie... Dali ti do vínku jméno, které nosila tvoje matka, jméno, k němuž se ještě zbožně modlila tvoje babička, jméno, co stále dýchá nostalgickým patosem dějin. Ale ty nejsi ráda. Raději bys nosila neurčité Lenka, slyšela na nevýrazné „Jano“ nebo se schovala pod šedivou přikrývku Hanky.

„No tak, Maruško! Víš, že nemám hlasivky zrovna v dobré kondici...“

Marie... Stojíš tu nahá a víš, že se před tebou právě teď rozevírá krajina plná otazníků. Krajina toho, co bude, která mlčí a dýchá pomalu jako tehdy, když tě jako dítě položivou vytáhli z bazénu, kam tehdy směli jen plavci.

„Vážně mě neslyšíš? No tak! Ozvi se! Třeba tu nejsi... Možná se mi jen něco zase zdálo...“

Marie... Právě ses vyloupla času a sedíš na barové stoličce obklopená houstnoucím dýmem. Máš na sobě černé šaty z pravého hedvábí, dámské rukavičky a dlouhé cigáro. Držíš jej poněkud neobratně, ale celkový úžasně provokativní dojem ti zachraňuje delikátní vůně. Voníš po starých časech, které tě objímají víc, než by sis dokázala připustit...

Je ticho.

Marie... Opět se vracíš, stojíš tu stále nahá a společnosti ti dělá velké starožitné zrcadlo. Co vidíš? Pevná stehna, štíhlý pas a oblé boky, které by ti záviděla kdekterá modelka? Ne, vůči tomu jsi a byla vždy bohužel slepá. Nevidíš dokonce ani stále ještě pevná prsa, nepoznamenaná dotykem dětských úst, dlouhé a pevné hnědé vlasy nebo mistrovsky vykrojená ústa. Ty máš a vidíš jen oči – věčně smutné a důstojné, navždy už klidné a napřažené kamsi mimo tento svět. „Nejsi naše,“ řekl by tvůj otec, který v tobě nikdy neviděl život. „Ty moje tichá společnice,“ ozvala by se tvoje kdysi nejlepší kamarádka a duchaplná matka stojící u malířského stojanu se štětcem v ruce by to doplnila přibližně takto: „Simonko, máš pravdu, naše Maruška je jako ta na malířově plátně málokdy viditelná běloba, bez které by se ovšem neobešel žádný obraz...“

Marie! Ještě prosím neodcházej. Voda se v hrnci za chvíli sice vypaří, ale nalije se další. Hladová kočka snad také počká, přinejhorším ti ze vzteku poškrábe starý nábytek. A on? Starý profesor, kterému jsi půjčila svoje oči? Možná bys měla ještě chvíli přemýšlet. Koukni, jsi příliš mladá na to, abys... Dobře, dobře, vidím ti to na očích - nechceš zbytečné rady, nechceš, abychom mluvili k černé skřínce, které jsi snad z přílišné hrdosti nepostavila tady na světle ani pomník. Stále jen mlčíš. Jeden by tě za tvá tajemství nenáviděl...

Marie... Přiznejme si, že jsi zkrátka více než jiná. Jsi ty, pak je nehostinné ticho a až potom nastupují na řadu druzí. Velká propast navždy nepřeklenutelná mostem. Stojíš na druhém břehu a spokojeně máváš na ty, kteří se za tebou nemohou vydat. Jsi sama. Jsi místo, kde dosud žijí lvi, jak se kdysi přezdívalo místům na mapách, kam dosud nevkročila civilizovaná lidská noha. „Hic sunt leones“ - mohlo by ti viset na čele a druzí by se zase mohli přetrhnout, aby tě dobili, odhalili a za studena z Tebe vylisovali silici, tresť, tedy to hlavní...

Marie... Příběh o tobě musí být nutně jiný. Vím, že lidé jako jsi ty nemají zájem stát se hrdinou knížky, se kterým buď lidé soucítí, nebo jim je z duše protivný. Nepotřebuješ poutat pozornost. Přesto omluv toho, kdo se takto vůči tobě takto provinil. Nemůže za to, že lidé nechtějí číst o neautentickém každodenním „ono se“, jak by se vyjádřil jeden málo srozumitelný filosof, kterého jsi kdysi milovala stejně tak, jako ho nyní nenávidíš. Na druhou stranu si přiznejme, že tvůj příběh, jehož začátek a konec možno datovat pouhým jedním rokem, je vlastně v samém jádru tak obyčejný, jak obyčejná a málo romantická může být skutečnost...

Marie... Měla bys už asi jít. Čekají tě – tvoje sestra i on. Pravda, tvoje sestra o trochu méně, za chvíli se bude chystat na nějakou místní taneční zábavu a jen se tě zřejmě zeptá, jestli by si mohla půjčit tvůj fotoaparát. Ráda jí ho na těch pár hodin svěříš, víš, že se bez něj poslední dobou neobejde a navíc je spolehlivá stejně jako ty. Vlastně jste si ve všem až neuvěřitelně podobné – stejný obličej, stejné zájmy... Jen vaše povahy jsou odlišné jako světlo a tma. Nikdy se nepotkaly, přestože tolik let do sebe dennodenně narážely. Ty jsi tichá, bílý, nepopsaný papír, kdežto ona všude, kde se objeví, zanechá čitelný podpis...