Za život

Zírala na květinový vzor na tapetě v jejich staré kuchyni.

Bože, jak hrozně tu kuchyň nenáviděla, jak hrozně nenáviděla celý svůj život. Litovala dne, kdy přijmula ten ošuntelý prsten po jeho matce.

Byly doby, kdy ho nadevše milovala. Kdy jí nosil kytičky fialek, citoval jí básně a špetal něžná slova. Pro její rodiče to byla dokonalá partie a pro ni měla být čest, že se o ni zajímal někdo, jako byl on. Syn inženýra a doktorky.

Potom, když věděl, že je jeho, se změnil. Přestal se snažit a vše mu bylo jedno. Už se neptal na její pocity, už si s ní nepovídal, ani se na ni nedíval tím zvláštním pohledem.

Svatba byla krátká a neveselá. Nechtěla mít děti moc brzo po svatbě, chtěla si vypěstovat domácnost a manželství, než přivede jejich společné děti na svět.
Její manžel byl ovšem velice neopatrný a nedbal na její žádost, aby si dával pozor, nechtěl ani použít ochranu, prý, že je to bez ní lepší. Necítila nic jiného než kromě jeho spoceného těla na sobě, jeho dech, který jí při každém jeho výdechu ovanul tvář. Bylo z něj silně cítit víno. Nebyly tam žádné pocity slasti, štěstí, nebo spokojenosti. Když se z ní pak odvalil a po chvíli začal chrápat, po tvářích jí začaly stékat slzy. To mělo být všechno? To, na co tak čekala? Otlačená prsa a ta břečka, který jí vytékala mezi stehny?

Hned první noc otěhotněla.

V dlani stiskla váleček a semkla rty. Při vzpomínce na začátky jejího manželství se jí zvedal žaludek. Nemohla ovšem ani pomyslet na to, že by ho opustila. Její rodina by nic takového nikdy nedovolila. A tak to musela snášet dál. I když byla ve vysokém stupni těhotenství, nezajímalo ho, jak moc je to pro ni nepříjemné, musela si vytrpět svoji každodenní manželskou povinnost.

Její matka jí vždy připomínala, že ať se stane cokoliv, ať on provede cokoliv, má to jako správná manželka snášet.

**

Prudce sjela dlouhým nožem po okurce a ucítila ostré bodnutí, když jí čepel sjela po kůži. Zdívala se na ten tenký pramínek rudé krve a přiblížila ho ke svým rtům, aby tu tekutinu, která chutnala po soli a železu, ochutnala.

Ze zamyšlení ji vytrhl jeho otravný hlas.

„Dělej, pohni s tím pivem!“

Zírala na ty květiny, na odpornou, dvacet let starou tapetu.

„Už to bude!“ křikla do obývacího pokoje a pozorovala čepel nože.

Vydala se k ledničce, aby vyndala vychlazenou desítku a šla za ním do obýváku. Seděl, jako vždy, na sedačce. Rozvalený, jako prase. Na sobě měl bílé tílko, z pod kterého vykukovaly černé chlupy z hrudi a bílé spodky.

„Notak dělej, kde seš tak dlouho?!“ zavelel a ona cítila jeho smrdutý dech až k ní. Zvedl se jí žaludek.

 Popošla blíž k němu, aby mu podala pivo. V tom jí něco v její hlavě pošeptalo, aby to nedělala. Těsně před tím, než po láhvi sáhl, s ní ucukla. Nejdříve se zatvářil zmateně, po vteřině se zamračil. Viděla jeho rozzuřený pohled a vyděsila se. Teď ji určitě uhodí.

Dříve, než to bylo možné, dříve, než by ji to samotnou napadlo, dřívě, než si stačila vše urovnat v hlavě, se rozpřáhla a otevřenou láhvi ho praštila po spánku. Hlavu měl nastavenou lehce do strany a rána padla přímo.

„Co-to-do-prdele-?!“ vyrazil ze sebe trhavě a chytl se za hlavu. Zalitovala, že ze sebe nevydala víc síly a v panice láhev upustila na zem. Vrávoravě vstal a zamířil k ní. To už se, ale stačila otočit a utéct do kuchyně, kde z linky popadla dlouhý, ostrý nůž.

Cítila, jak ji chytl za rameno a otočila se právě v čas, aby se mu dlouhý nůž zabodl hluboko do pivního břicha.

On jen těžce vydechl. Cítila jeho ohavný, ožralecký dech na svém obličeji. Dívala se do jeho očí, které na ni vytřeštěne zíraly a s největším potěšením zabodla nůž ještě hlouběji.

Pomalu se sesypal na zem. Vytrhla mu svou ruku, kterou v šoku sevřel a mnula si zápěstí.

Po chvíli pozorování jeho tělo se k němu shýbla a přiložila mu prsty na tepnu. Byl mrtvý.

Sedla si ke stolu. Ruce měla ulepené od krve a piva. Zírala na ně a přemítala v hlavě, co se to vlastně přihodilo. Nechtěla mít jeho špínu na svých rukou. Pomalu vstala a zamířila do koupelny, kde si krev drhla z rukou.

Pak si opláchla i obličej a zadívala se na sebe do zrdcadla. Měla zvláštní, zadostiučiněný pohled.

Teď mohla konečně přemýšlet, co udělá dál.

Musí tělo spálit. Nejlepší bude vytáhnout jeho sekyrku z kůlny a tělo nasekat na kousky. Nebude to pro ni tak velký problém, kdysi jezdila k babičce, kde byly zabijačky prasat v jednom kuse. Bude to podobné.

Bude mu muset vytrhnat zuby a rozdrtit je. Nesmí po něm nic zbýt.

Mezi sousedy se všeobecně vědělo, že měl její manžel časté zálety. Že měl milenky, které finančce obhospodařoval.

Pro nikoho nebude překvapením, že ji opustil. Prostě napíše dopis na rozloučenou, uměla jeho písmo dobře. Lidé určitě policistům potvrdí, že se často hádali. Nikdo nebude podezřívat chudinkou manželku, která vše trpně snášela.

Ušklíbla se na sebe do zrdcadla a tiše pronesla:

„Teď začnu žít.“

**

Prudce sjela dlouhým nožem po okurce a ucítila ostré bodnutí, když jí čepel sjela po kůži. Zdívala se na ten tenký pramínek rudé krve a přiblížila ho ke svým rtům, aby tu tekutinu, která chutnala po soli a železu, ochutnala.

Ze zamyšlení ji vytrhl jeho otravný hlas.

„Dělej, pohni s tím pivem!“

Zírala na ty květiny, na odpornou, dvacet let starou tapetu.

„Už to bude!“ křikla do obývacího pokoje a pozorovala čepel nože.

Pobaveně se ušklíbla a podívala se na závěs, který dělil kuchyni a obývák.

Tohle bude velice dlouhý večer.