OZVĚNA

OZVĚNA

Pořád mi bubnuješ

do duše

Ta schůzka v bistru

se do mě nahrála

natočila se na záznamník

automaticky spuštěný

zředěnou odvahou

před majestátem tvé krásy

choulící se v šeru

utajené hlupákům

koukajícím jen po zanedbatelných

a klamných symbolech ženství

Nepřišel jsem tě sem proměřovat

ani bodovat

ani zařadit do pořadníku

postavit nebo nepostavit

na některý ze stupňů vítězů

protože jsi ve mně sama...

Cítím jak se bojíš

jak se bojíš té nové situace

Nakažlivý strach

sedá i na mě...

Čekám v obavách

že se zvedne nějaký vítr

nějaký hlas

ti zavolá

tě zavolá

(naštěstí nenosíš

s sebou mobil)

a já zde zůstanu

se dvěmi sklenicemi piva

sám

jeden u stolu

jako bych ještě čekal

jako bych už jen vzpomínal

Jsi ve mně sama

Keř obsypaný květy

uprostřed louky

přející mi

a umocňující mou blaženost

inspirující k tanci

ä kotrmelcům

při nichž mě rozumná zem

svými drny

vytlačenými do mých zad

nabádá k rozumu

a střízlivosti

Kouř vycházející

z tvé cigarety

jako pylový mrak

z tvých květů

když jsi keř

(jsi-li keř)

je tvým štítem

paravanem

za který se přede mnou

schováváš

kterým se mi vzdaluješ

kterým mi ubíráš odvahy

dotknout se tě

protože dříve než tebe

bych se musel dotknout

toho tvého

kouzlem obdařeného

i když křehkého

pláště

při jehož narušení

by mohlo dojít 

i k výbuchu

nebo ke ztrátě zbytku odvahy 

a potom bych si musel vymyslet

nějakou hloupost

třeba že máš na tváři popel

nebo že ti do vlasů

vletěla vosa...

                           (2001)