Kruh je uzavřený a nikdy se neotevře

Mnou již publikované povídky upravené pro lepší čtení i čtivost.

 

 

Ne, tak málo stačí...

Dvě písmena... Sto koní se probouzí k životu, klidné dunění zní tajemně a

 přeci tak něžně. Kopyta plnokrevniků okovaných v černé gumě chtějí

tlouct, dupat a polykat další kilometry... Nechtějí do stáje, chtějí letět k

obzoru a ještě dál. Ne. Tak krátké slovo. Co bylo dál, to zaniklo ve ržání a

trhání ohlávkami.

Hlava třeští, nemohoucnost a děs zaplavují celé tělo... Kde jsou

pomněnkové oči? Rty té, co řekla, své ne?

A kde to sakra jsem? Kde jsou mí koně co mne měli odnést na svých

hřbetech? Kde je mé brnění válečníka v zářivě bílé kožené zbroji a má

přilbice s kovem potaženým hledím?

Chci pryč! Kde je má Afrodité, která vystoupila z mořských vln? Ta, jež byla

zrozena z mořské pěny?

A kde jsem já potomek Adamuv? Tichý hlas. Zapomnění... Ale já nechci

spát! Odpoví mi někdo???

Tma vítá novodobého rytíře do své náruče zapomění.

Když půjdu údolím stínů, nebudu se ničeho bát, neboť smrti již nebude,

strachu již nebude... Co tu dělá verš z bible? Vzdyt Buh je mrtev, ne?!

Ostré světlo nasvěcuje hrůzný pohled.

“Pockat! Tyhle oci znam! Pustte mne za nimi!”

Co tu dělají? Úsměv...

Ticho přerušuje pravidelný dech. Tlukot srdce bubnuje pochod padlých,

zvláštní a nepravidelný...

"Žije, takoví jako on, mladí rychlíci nevzdávají tenhle boj snadno.”

Prostě ne.

Slzy? Proč slzím? Nechci být slabý, chci ven, chci pryč!

 

PUSŤTE MNĚ VEN!

 

Tupá bolest v ruce, bolí cize, jako by ani nebyla moje...

Ne...

Slova neboli dokud jsou jen myšlenkou, dokud se nevysloví. Nevyřčená slova nikoho netrápí.

Bílý plášť něco říká. Vnímám jen to slovo – ne, zní mi v hlavě jako ozvěna.

Mí prokletí koně, co bylo dál?

ODPOVĚZTE!

Nejsou tady. Kladu otázky ale nikdo je neslyší.

Cítím tíhu své hlavy na prsou. Pod bradou mam svůj krunýř. Tak přeci mám

svou zbroj, ve které jsem svedl tolik bojů s gravitací a fyzikálními zákony,

někdy jsem třímal vavříny vítězství ve svých rukou a někdy ryl svým tělem

brázdy v zemi.

Tahle je ale jiná, není z kůže. Nechte mne sáhnout! Prosím své ruce.

 

Táta...

 

Je tu se mnou... Začíná mi to dochazet. Drží mne za ruku a odvádí pryč...

JÁ NECHCI!!!

Sbohem Afrodité, sbohem mí koně, sbohem věrní spolubojovníci...

Jsem mrtev...

 

Prvni řada - samý kecy. Jediný co je pravda je to, že sem chcíp mladej.

Zasranej farář, kdo ho kurva zval?

A co tu dělá Afrodita s jejima pomněnkovýma očima? Brečíš pozdě nádhero.

Cos za mnou lezla, ty krávo, s chřipkou, když sem mel rozdrcenej hrudnik?!

Podařilo se ti roztrhat mi nejdřív srdce a pak i tělo na sračky. Doufám, že sis to s tím svým frajerem užila.

Excelentní výstup. Zralej na národní, to se musí nechat. Radši mi ještě ukaž

kozy, než mně šoupnou do toho obřího grilu na mrtvý maso. Ještě si dám

poslední cígo, než ze mně udělají stejk, těžce pochybuju, že si budu moct

přát, že bych chtěl do urny jako medium / rare.

Z tý první řady je vážně dobrej výhled, to se musí nechat.

Tak tohle je moc. Kterej zmrd pustil Ave Maria? To jim asi poradila ona, když

sem s ní musel lézt do toho černoprdeláčnickýho doupěte, jen aby její

maminka měla klid.

Kde jsou ACDC a jejich Highway to Hell? Steppenwolf a Born to be wild? A

proč tu do hajzlu není moje mašina? A jo přece...

Ta zkurvená zatáčka co uz poslala k zemi nejednoho z nás, ale mně ne, to

byl až ten chlápek v autě co mi do ní vjel z vedlejší.

Jo holka, když ne, tak holt ne...

Vybrala sis svůj osud a ja se potkal se svym.

 

No klucí, hurá za váma, dem hlídat ty, co to teprve čeká.

Doprdelepráce, tyhle čtyři týpky v kapucích já přece znám!

 

Hle Hladomor, Válka a kámoši Smrt se Zkázou. Mají sebou sakra pěkný

koně. No, nebe není pro mně. Vítají mne otěžemi... Kůň černý jako noc,

okutý do zářivých podkov, už pofrkává a chce pryč. Tak jako já, taky už

musím odsud pryč.

Zrozen pátý Jezdec Apokalypsy.

Hle zrození Nenávisti.

Oblékám těžkou zbroj, stahuji hledí a beru do ruky meč. Kápě přepadává

přes přilbici.

Konečně láska, ta potvora, získala rovnocennýho soupeře.

Je potřeba s ní srovnat pár nevyřízenejch účtů.

•  

 

Noční dětské hřiště.

Kdysi krásná mladá žena, sedící na lavičce. Prázdný pohled dříve tak živých

hnědých očí je naprosto vyhaslý.

Úzký obličej se špičatou bradou rámují hranaté brýle s tmavou obroučkou.

Pryč je smích dětí a jejich rozevláté vlasy. Prolézačky osiřely. S houpačkami

si hraje jen vítr, chrastí s řetízky a houpe se sedačkami.

Houpací kůň má zvláštně vlhké dřevěné oči.

Něžný vítr hladí ženu po tváři, smířlivě ji konejší po vlasech, utěšuje ji.

Hraje si z roztřepenými konečky tak, jako kdysi její milenci, když bývala

mladá, krásná a žádostivá.

 

Tady. Právě tady.

Tady seděla když za ní přisli.

Sledovala skotačící děti, naslouchala smíchu a lačně nasávala poslední letní

paprsky slunce.

Tady... Přesně tady...

 

Dvě uniformované postavy. Pár tichých slov. Dveře co zvnitřku nikdo

neotevře.

 

Měsíc v úplňku ozařuje bledou tvář. Nehřeje, jen laskavě shlíží z nebe.

Bíle povlečená postel. Tichý bzukot přístrojů. Zavřená ústa.

Hubené, mladé tělo v podivném bílém krunýři. Zvláštní hadičky proudící do

klubka obvazů, přinášejíc životodárné tekutiny. A v dalších jen zaschlá

krev, podivně okrově zabarvená moč a další cosi, vytékající ven.

Hořké slzy jako kyselina zohyzďují její tvář. Vrývají do něj hluboké brázdy

zármutku a bolesti.

Beznaděj, mísící se s překvapením a bolestí ve smrtelný koktejl předčasného

stáří.

Lehký dotek na rameni.

Krátký pohled do dvou hlubokych studní modré barvy a na rty, co vyslovily

slova zkázy.

Láska v okamžiku změněná v nenávist.

Oči a rty nevědomé vražedkyně božího daru.

Ta, jíž říkal Afrodité.

Bohyně lásky je teď přenádherným vtělením Háda.

Povzbuzující a laskavá slova davající šanci k životu z úst bílého pláště zní,

jako pouhá fráze, kterou také jen byla.

Tichý Zdrávas se dere šepotem z úst. Prosba k Bohu o výměnu.

Jejich bezkrevné ruce tisknou nevědomé dlaně.

 

Bouřící tisícovka koní, divokých a přeci spoutaných v motorech. Novodobí

rytíři silnic, tak mladí, tak plní síly... Tak živí...

Desítky párů očí sedí v několika řadách obřadní síně.

Najednou je cítít cigaretový kouř, tak podivně sladký a známý.

Doznívají poslední tóny Ave Maria. Božské slzy kanou na smuteční šat, jsou

slané stejně jako pěna, z které byla stvořena.

Tiché klapnutí dvaceti kopyt na piedestalu s posledním ložem.

Hrozivá tlama se rozevirá, vše okolo mizí...

Je tma.

Za oknem ční vysoký plot z železných kulatin. Je sama tady v pokoji, který

nemá vlastní kliku.

Denní koloběh léků, terapií a sezení s doktorem jednou skončí.

Je volná.

Život jí protekl mezi prsty jako zrnka písku v dětské dlani.

 

Sedí tady každý den. Ona a tíživá přítomnost paní Samoty. Přilba puklá ve

dví přitahuje její pohled. Drobné skvrny krve ve výstélce.

Její rodné krve.

Světlé, modrošedé obláčky cigaretového dýmu na pozadí inkoustově černé

tmy, tvoří nezřetelný obrys jezdců na koních.

Sílící vítr dokončuje symfonii zmaru. Přelud je pryč. Vzdálené chřestění otěží

a cinkaní ostruh.

Kdepak, to jen vítr houpe s řetízkovým kolotočem.

Jen ona je zde.

Právě tady.

Právě tady ji našli mrtvou s puklým srdcem.

V písku vedle lavice našli cestu vyšlapanou pěti jezdci na koních, nevedoucí

odnikud nikam...

•  

Rána.

Skvělý, zase sem si rozbil držku na schodech. Ten blbej elektrikář nepřisel už třetí den. Ja tu žárovku snad vyměním sám.

Hledám klíče. Před chvílí jsem je zaslech zacinkat, jak sem je nakop. Svítim si mobilem na cestu jak zamlada, když sem se vracel z putyky nalitej jako puma.

Prostě bomba.

Vidim úplný hovno, cejtim jak mi opuchá ret a v oboci začíná pálit pot.

Úžasná záležitost.

Večer jak malovanej. Jo, tady sou. Škody na ksichtě zjistim až doma.

Odemykam dveře. Klíče přistávaj na botníku, což se nedá říct o botách, ty zůstávají cestou do pokoje.

Zrcadlo v předsíni odhaluje dílo zkázy. Moje držka vypadá jak po pár kolech v ringu. Tam kde z výroby bejvalo pravý obočí vyrval schod kráter, tak akorát na pět stehů. Lepím to k sobě náplasti. Do rána to vydrží.

Třetí den sem doma, tak takle sem si to teda nepředstavoval.

Zpoza dveri mne vita trileta zatuchlina, která nejde pořádně vyvětrat.

Prej je to můj domov.

Pred třema dnima jsem vylez ze špinavý díry a teď se vracím do jiný.

Jó, domov...

Manželská postel, ve který nikdo nespal dlouhý léta, není nadšená mojí přítomností.

Monotónní bušení kapek na plechovej parapet okna. Zní to jako pochod vojáků v okovanych botach, kteří mně kapkami vítají doma.

Tlumené světlo špinavé lampy osvětluje spoušť kolem. Odhozený batoh v rohu pokoje. Popelník plný vajglů. Provazce deště tlučou na špinavá okna. Z nedovírajích oken táhne dovnitř mokrý chlad.

Sedám si na postel. Přemáhá mně únava.

Najednou vidím sám sebe jak vzpomínám, přesně jako kdybych listoval ve starém dětském pamatníku.

Tři prázdné pokoje, obrazy na stěnách pokryté prachem, který nikdo neutřel. Tichý dětský smích z pokoje, kde jsou dvě malé prázdné postele. Cinkot nádobí z kuchyně s odpojeným plynem.

Probouzí mně cukavá bolest v obočí.

Vydržím do rána, na tohle doktor netřeba.

Starý rány se o samotě otvíraj a bolí. Nadvakrát přeražená ruka z mladý frajeřiny na snowboardu, rozdrcená noha po bouračce na mašině. Krabička na troud suchých cigaret leží tam, kde jsem je tehdy nechal, když jsem musel odejít.

Vedle staré ohmatané fotky v dřevěném rámečku, ležícím na starém albu fotek. Na to už není síla.

V tomhle počasí mně bolí klouby a starý zlomeniny.

Jdu do koupelny a přemýšlím zda teče voda, za poslední tři dny jsem neměl zvláštní potřebu se mýt. Ležím ve vaně a relaxuju.

Tmavá rez dlouhých vlnitých vlasů. Smaragdově zelené oči s nádechem lískových oříšků pod úzkým obočím rozděluje zvídavý klenutý nos, posetý v létě drobnými pihami, které se marně snažila zakrýt různými krémy. Milující i občas jedovaté rty skrývající dvě řádky drobných bílých zubů. Kulatá brada s drobným dolíčkem.

Krátký štíhlý krk přecházející v úzká dívčí ramena. Malé, skoro dětské dlaně s pěstěnými nehty. V duchu ji beru za ruku a posazuji vedle sebe. Probírám se vlasy, držím ji za líce a líbám. Rozepínám jí moji košili a cítím na své hrudi malá kulatá ňadra s drobnými bradavkami. Tiskne se ke mne, citím její teplo, její dech a ploché břicho. Sjíždím rukou stále níž, kde cítím drobné chloupky a teplo jejího klína...

Její náruč mne vítá...

Jsem sám a přeci mám pocit, jako kdyby tady se mnou někdo byl. Tiše zvláštní klapnutí bot s ostruhami na dlaždicích v koupelně v plné páry. Podivný zvuk tření kovu o kov. Neznatelné mihnutí postavy v tmavé kápi. Záblesk. A zase ten zvláštní kovový zvuk...

Krev řinoucí se z tepen mne obtéká, hřeje a vytváří na hladině zvláštní mozaiku prchajícího života. Cítím jak ze mne mizí život s každou přitékající kapkou horké vody.

Zabil jsem lásku, zabil jsem svou krev. Jediný špatný pohled a všechno štěstí co jsem měl zmizelo. Jsem sám sebou obžalován,

Trest na tomhle světě jsem si odbyl. Ale jsem vrah a vím že musím zemřít...

Obočí mně přestalo pálit.

Jsem zase doma ale nic mně tady nedrží a nečeká.

Do rána to vydrží...

 

Po pár dnech začalo sousedům být podezřelé, že jejich znovu nalezený nájemník nevychází z bytu.

Přivolaná Policie nenašla žádné stopy po cizím zavinění.

Jen hasiči měli práci s něčím co dřív býval chlap, ale teď spíš připomínal hustý boršč vylitý ve vaně a všude okolo po podlaze.

---