První den znamení Lva II.

1. Staré město pražské

Nemám rád krátké hnědé dívčí vlasy, nemám rád modré oči. Tolik k mému aktuálnímu psychickému rozpoložení. Můžu si stokrát říkat, že by mě podváděla pořád, když to udělala jednou. Můžu si analyzovat a představovat všechny ty vražedné kombinace možností pořád a pořád dokola, až se z toho zblázním. A vlastně to někde v druhém plánu, na opačném konci lebky, neustále dělám. V prvním plánu jdu od Prašné brány k Můstku.

Důvod? Neznámý.

Zavřít dveře, nemyslet, kráčet. Střídat pravou a levou, nádech a výdech. Koukat po úplně jiných holkách. Každá mi ale něčím připomíná tu krátkou chvíli včera nad ránem, když přišla a začala mluvit.

Už vím, jak na to. Jak s touhle ufňukanou situací naložit. Jak ji spráskat, svázat do kozelce, postavit na pranýř, utopit ve Vltavě. Budu se smát. Vždy, všude a za všech okolností. Jako debil. A taky si budu utíkat do jiných světů. Naprosto a úplně. Například teď si představuju středověk. A opravdu, funguje to. Kdybych například šel touhle ulicí, po Příkopech, v roce 1304, byl by tady příkop. Hurá. Smích. (Vždy, všude a za všech okolností. Jako debil.)

Jdu od Prašné brány k Můstku, podél mohutných hradeb z opuky a břidlice. Za nimi vykukují věžičky a střechy Starého města. Havelskou branou proudí dovnitř davy venkovanů na staroměstské tržiště. Suchý příkop pod hradbami je hluboký snad pět metrů, vodou se naplňuje jen když Praze hrozí nebezpečí. Cizí armády a tak.

Začíná sněžit. Přecházím po dřevěném můstku, Havelskou bránou vcházím do města. Tenkrát. Dnes si na tom místě můžu dát gyros nebo vejít do metra. Stanice Můstek. A v místech nejhlubších a nejhustších hvozdů budou jednou ležet Kobylisy, Strašnice nebo Krč.

Středověk.

Cítím vůni smažených ryb a medoviny, překřikování pouličních prodavačů. Vidím strakaté a pestrobarevné měšťany. Dnes, na svatého Mikuláše, začíná jarmark. Poletující sněhové vločky ve vzduchu houstnou, měl bych se jít někam ohřát. A hlavně napít.

Vcházím po schodech dolů do začouzené a hlučné krčmy. Mezi pijáky se proplétá veselý barman s velkým břichem a pleší. Vypadá, jako by pro něj neexistovala lepší zábava, než sázet před opilce půllitry piva a sklenice kořalky. Všude je ho plno, všichni mají co pít. S nefalšovanou radostí zpívá kuplet o tygrovi a dvou žabičkách. V rohu u výčepu, docela vzadu, opuštěná a zvláštně sama, sedí dívka.

Nemá krátké hnědé vlasy ani modré oči.

Zkouším si k ní proboxovat cestu. Několikrát se přitom srazím s veselým barmanem, vždy ho to velmi pobaví. Najednou stojím před dívkou, hlava mi šrotuje na plný výkon. (První dojem, hlavně nepokazit první dojem, víří mi zmateně lebkou. Na nic jiného v ní už proto nezbývá místo.) Prostorem se šíří trapno. Dívka tázavě kouká, barman kolem nás právě provádí třetí piruetu, potřetí se blaženě zachechtá a potřetí na mě šibalsky mrkne. V takové situaci nejsem schopen vymyslet nic lepšího, než nejhloupější větu pod sluncem. Pokud to nevíte, nejhloupější věta pod sluncem zní v této situaci přibližně takto: Co dělá tak krásná holka v tak hnusným lokále? A opravdu jsem ji vyslovil. Nahlas.

„Čekám tady,“ odpověděla.

A už se vezu, už jsem v ráži, už mi není pomoci. „Třeba nepřijde,“ řeknu proto. Moc jsem si nepolepšil, já vím.

„A třeba přijde,“ řekne, ačkoliv měla podle všech předpokladů právě teď začít prchat s děsem v očích.

Veden problematickou myšlenkou, že ji zaujmu originalitou, si vzpomenu na středověké ulice, hradby, jarmark. „Já se totiž ztratil,“ zkusím to.

„Ztratil? Někde nebo někomu?“

„Ztratil jsem se v čase. V roce 1304.“

„Takže teď není zima 2004, ale 1304?“

„Ale kdepak. To já jen tak plácám, nezlobte se. Promiňte. Už nebudu rušit,“ řekl jsem a otočil se. Evidentně to nevyšlo, tohle nezachráním. Rozhodně jsem ale velmi účinně na několik minut vyhnal z hlavy všechny bubáky, všechny krátké hnědé vlasy. Aspoň něco.

„Přečtu vám osud z dlaně, chcete?“

Otočil jsem se. Opravdu to řekla.

„Vy na tohle věříte? zeptal jsem se. „Já moc ne.“

„Nevadí, bude to legrace,“ řekla. „Posaďte se přece.“ Vzala mou ruku do svých. Konečně jsem si ji pořádně prohlédl. Černé havraní vlasy, ve kterých ještě tály sněhové vločky. Zelené oči, takové, jako mají divoké kočky. Krásná, útlá, bezbranná. To bylo první, co mě napadlo. Krásná, útlá a bezbranná.

„Věštíte zadarmo?“

Usmála se. „Chcete mě pozvat na víno?“

„To je vaše cena za hádání z ruky?“

„Nemám žádné ceny,“ řekla. „Nikdy jsem ještě z ruky nehádala.“

„Co že s tím začínáte zrovna teď, se mnou?“

Neodpověděla, jen se na mě upřeně koukala zelenýma očima.

„Jste nešťastný, neměl byste tolik pít,“ řekla pak.

To je to na mě tolik vidět? „Chovám se jako blbec, já vím.“

Jako by neslyšela. Nespustila oči z mé dlaně.

„Není to tak dlouho, co jste se s někým rozešel. Myslíte si, že se kvůli tomu trápíte.“

„Netrápím se kvůli tomu.“ Musel jsem to říct.

Přikývla. A pak zavrtěla hlavou.

Pustila mou ruku, jako by ji už nepotřebovala. „Nic není náhoda,“ řekla. V očích jí zasvítily jiskřičky.  „To tak vždycky jenom vypadá. Ani my dva jsme se ještě nepotkali.“

„Nepotkali? A teď děláme co? Teď se právě míjíme?“

„Teď se samozřejmě právě míjíme.“ Veselé jiskřičky v zelených očích zhoustly a zrychlily krouživý pohyb. „Potkáme se až prvního dne znamení Lva.“

Tak se přece směj, sugeroval jsem si v duchu. Snaží se ti pomoct, snaží se tě rozesmát, nechej se. Otevři se, bude ti dobře. Bude ti lépe.

Podíval jsem se na ni. Jako by se sama do sebe schoulila, jako by ji tahle hra na středověk a na hádání z ruky začala zmáhat. Jako když se herečka příliš položí do své role.

Barman před ni postavil sklenici vína. Vůbec si jí nevšímala. Přesto začal pobrukovat veselou písničku o žlutých slonech, náhle se bez výstrahy zachechtal, udělal na účtence čárku a zase odplul.

Bezbranná, napadlo mě znovu, jakkoliv nesmyslně to znělo. Krásná, zelenooká, bezbranná.

„Poprvé jsme se potkali v létě roku 1648,“ řekla najednou. Herečka s novou rolí. „Švédové tenkrát obléhali Prahu, válka měla za pár měsíců skončit. Žoldáci se toulali krajinou a brali si všechno, co jim přišlo pod ruku. Jídlo, dobytek, ženy.“

Na chvíli se odmlčela.

„Já bydlela s mámou v Lékařově Lhotě, v jižních Čechách. Tátu už jsme neměli. Kdyby nebylo tebe a tvých kamarádů, užili by si s námi a pak by nás podřízli.“

„A já vás zachránil?“

Podívala se na mě. „Já teď na chvíli úplně zapomněla, že si to nemůžeš pamatovat.“

„A vy si to pomatujete proč?“

Nadechla se, jako by chtěla něco říct. Ale pak si to rozmyslela. „Stává se to.“

Přesně v tu chvíli jsme se oba rozesmáli. „Jasně,“ chechtal jsem se, krátké hnědé vlasy byly najednou hrozně daleko. „Je mi to úplně jasný. Takže teď, to znamená v roce 1304, jsme se vůbec nepotkali, ale minuli, protože naše láska je tak silná, že se hledáme už od třicetileté války. Říkám to správně?“

Přikývla, taky se smála.

Jen jsem měl na malou chvíli pocit, jako bych nepochopil vtip, jako bych nerozluštil šifru. Jako by mi ráno nezazvonil budík.

„Budu už muset jít,“ řekla pak, oči ještě uslzené od smíchu. „Bylo mi s vámi dobře.“

„Na někoho jste přece čekala,“ vypadlo ze mě. Najednou jsem nechtěl, aby odešla. Celou noc bych si s ní hrál na středověk, na třicetiletou válku, na to, že ji zachraňuju. Že mě potřebuje.

„Třeba stojí venku,“ odpověděla. „Ten, na koho čekám.“

„Tak nashledanou.“

„A nezapomeňte,“ mrkla na mě s šibalským úsměvem. „Prvního dne znamení Lva.“

Nemohl jsem si vzpomenout, v jaké souvislosti o něm mluvila.

Krásná, útlá, bezbranná.

„Hrozně jste mi pomohla, víte to?“ řeknu. Už do prázdna.  Lépe řečeno veselému barmanovi, který mi právě v tuhle bez výstrahy opět vtančil do zorného pole. „Pán bude platit?“ zeptal se a hurónsky se zasmál, jako by se mu povedl skvělý vtip. Zasmál jsem se s ním.

Pak jsem se vrátil ke stolu, posadil jsem se. Před chvílí tady byla se mnou.

Jako když v juke boxu dohraje deska a začne hrát jiná. Taková, kterou jsme nikdy předtím neslyšeli. Něco se změnilo, vše zůstalo při starém.

2. Královské Vinohrady

Jak prožít dny naplněné prázdnotou? V tomhle bytě jsme bydleli dva, pro jednoho je smutný. Pro jednoho je smutný jakýkoliv byt, i ten největší, s nejvyšším nájmem. S největší koupelnou, s nejlepší televizí. Tím myslím samozřejmě nejplošší obrazovku a nejdelší úhlopříčku.

Můžu si přijít domů, v kolik chci, opilý jak chci. Můžu si přivést, koho chci, spát s kým chci, jíst, co chci.

Můžu ubližovat, komu chci.

Krátké hnědé vlasy jsou pryč.

„Jste nešťastný, neměl byste tolik pít,“ řekla mi někdy dávno jedna dívka. Řekla mi to v roce 1304, řekla mi to před několika měsíci. Venku tehdy padal sníh a já šel na Mikulášský jarmark. Po téhle holce se zelenýma očima a havraními vlasy mi zbyly jen hry s časem.

Můj způsob zapomínání, moje pouto.

Zachraňuju zelenookou na břehu potoka před desítkou švédských žoldáků, úplně sám, jediný hrdina. Celá se ještě třese prožitou hrůzou, útlá, bezbranná.

Vidím plameny hořící hranice, ke které je přivázaná - usvědčená čarodějnice s kočičíma očima a havraními vlasy. Usvědčená proto, že je krásná. Vzbudila chtíč v inkvizitorovi, tudíž je vinna. Jak jednoduché, jak kruté. Rozrazím dav čumilů, beru ji do náručí. Studený čumák inkvizitor jen kouká a nemůže nic dělat, protože je to můj příběh a moje představa, ne jeho.

Mrznou mi zablácené nohy v zákopech první světové války. Ještě jsem se nerozhodl, jestli to bylo na Piavě nebo na haličské frontě. Každopádně tam byla pořádná zima a vlhko. Budu mít ještě zakrvácenou uniformu a bodák, jak na nás minulou noc zaútočily dvě čety Italů. Nebo Rusů. Opatruju svou největší cennost, hned po pušce a dobrých botách – fotografii své ženy. Kdyby ten zmuchlaný obrázek nebyl černobílý, byla by na něm vidět barva očí.

Hodiny ležíme v křoví. Normalizace vrcholí, nás to už ale nezajímá. Za chvíli budeme v západním Německu. Zase bude dobře. Můžeme se už jenom smát těm debilním komunistickým heslům, rudým hvězdám a šedému životu. Pokud se dostaneme přes hranici. Tiskneme se k zemi, nejmenší na světě, neviditelní. Projdeme. Začneme znovu žít. Bude to nejspíš těžké, bude se nám stýskat, budeme mít hlad, nebudeme mít kde bydlet. Ale spolu to zvládneme.

Desítky nadějí, desítky snů.

Ani v jednom se naštěstí nevyskytoval veselý barman s pleší ani písnička o žlutých slonech.

Desítky osamělých pijanských večírků v jednom jediném, desítky nocí v posteli, kde mají spát dva. Desítky nocí v postelích, kde by radši měl spát jeden.

Desítky pokusů najít alternativu krátkým hnědým vlasům. Najít zelené oči.

3. Malá Strana

Zahraniční turisté se v centru letní Prahy především hemží. Pohybují se ve skupinách dvaceti až šedesáti kusů, což je přesně tolik, kolik je potřeba k ucpání malostranské ulice. Nejde už o cestovní ruch, ale o fyzikální úlohu. Prudce a bez výstrahy se zastavují přesně ve chvíli, kdy jste metr za nimi. Spěcháte, oni se kochají. Ke srážce kultur tak dojde doslova. Pak se vzájemně omlouváte; turisté upřímně, vy s posledními vydolovanými zbytky slušnosti. Ti největší šikmoocí nadšenci vás přesně v tuhle chvíli s širokým úsměvem požádají, abyste celou jejich rozvětvenou rodinku vyfotil.

To už neběží ani o fyzikální úlohu, ale o temná zákoutí nauk psychiatrických.

Dám příklad: z restaurace U Glaubiců na Malostranském náměstí vychází skupina Japonců. Neopatrně se k nim přiblížím na dostřel. Zahemží se kolem mě a z něčeho mě japonsky obviní. Prstíky přitom vyčítavě píchají do nějakého lejstra.

„Rytířské hody jsou U Glaubiců až zítra,“ ozve se za mnou anglicky. „Ne dneska, až zítra!“

Japonci se plácají do čela, že je to jasné a jak to mohli poplést, a houfně se mi omlouvají. Nejodvážnější vytahují foťáky, abych jim před restaurací U Glaubiců udělal společnou fotku. Zavrčel jsem. Japonci pochopili a rozprchli se.

„Těch je, co?“ řekla moje zachránkyně. Stála v podloubí a usmívala se. 

„Těch teda je.“

Asi deset sekund jsme oba mlčeli.

„Japonců,“ dodal jsem pak. Paráda.

4. Karlův most

Noc. Každá dlažební kostka na Karlově mostě házela jinou barvu, jiný odlesk. Jiné stříbro. Možná to bylo deštěm, který se právě spustil, možná to bylo tím, že najednou víc vnímám. To kvůli ní. 

Ta, která mě zachránila před Japonci. Ta, která nemá krátké hnědé vlasy. Malá blonďatá baletka, která si mě odskočila cestou z divadla zachránit před zdivočelým davem Japonců. A pak se dokonce nechala pozvat na procházku. Takže jsme na Karlově mostě a já teď budu muset rychle něco vymyslet. A nemělo by to být nic podobného mému obvyklému výpadu typu „co dělá tak krásná holka na tak hnusným mostě.“

Tlačíš moc na pilu, říkávají mi světem protřelí kámoši, kterým zrovna o nic nejde. Jasně, dělám to. Ať už píšu básně nebo říkám důležité věty holce, na které mi záleží. Zvláštní je, že když mi na nějaké nesejde, je řez pilou jemňoučký, k zešílení jemný. Pevný, rychlý, cynicky přesný. To je pak připoutaná, zranitelná a nejslabší. Báseň i dívka. V básni ten rozdíl poznám, v lásce ne.

„Pojďme někam na panáka, “ řeknu.

Mám pocit, že na pilu začnu tlačit velice brzy. Pokud už netlačím.

„Neměl bys tolik pít,“ řekla.

„Ale já přece...“

„Dělám si srandu,“ zasmála se. Nemohla vědět, že tuhle větu znám.

„Jste nešťastný, proto pijete,“ vypadne ze mě. To mám z toho, že někdy nejdřív mluvím a pak teprve přemýšlím. Nejdřív vzpomínám, pak přemýšlím.

„Prosím?“

„To nic. To já jen... Jaký barvy máš oči?“¨

„Zelený. Proč?

„Jen tak. Hlavně, že je nemáš modrý.“

„Jo? Tak abys věděl, mám je modrý. Úplně modrý.“

„Blankytně modrý?“

„Jo. Úplně blankytně modrý. Modrý, modrý.“ Začala se smát a natáhla ke mně v dešti ruce.

„Kdybys měla modrý oči, nešel bych teď s tebou na toho panáka,“ řeknu.

„Ani kdybych moc chtěla?“ zašeptala najednou tiše.

Všechno do sebe začíná zapadat. Tahle báseň není moje, není ani její. Vzniká někde mezi námi, v tom prostoru, kde se jednou budeme objímat a kde teď není nic, jenom vzduch. Vzduch mezi námi dvěma, prostor mezi námi dvěma. To je ta báseň. A tyhle slova znějí, mají melodii. Nejdřív slyším klavír, takové to zurčení, které přechází do dětských popěvků. „Tatínku, pochovat… Malá, malá… mám ráda tatínka… Pak se přidávají otlučené kytary česáčů bavlny, bluesový zpěv, naléhavost, vášeň, hněv. První cigáro na návsi chmelové vesnice. „Nechoď ještě spát…“ Jazzová foukací harmonika, kázeň a řád. „Na nový plastový okna si vezmeme půjčku…“ Les smyčců, orchestr, dechy, velké finále, červený koberec, reflektory napálené do očí. Potlesk, opona, šatna, ve které se odlíčíme. „Kdy už se táta vrátí z práce? Kdy už táta zase bude s námi?“

 Každá dlažební kostka na Karlově mostě pořád hází jinou barvu, jiný odlesk. Jiné stříbro. Už jsme na konci. Jdeme Starým městem.

Zase.

„Byls legrační, proto jsem se tě zastala,“ slyším ve tmě její hlas. „Stál jsi před těmi Japonci a vůbec jsi nevěděl, co jim máš říct.“

„Já hlavně vůbec nechápal, co po mě chtějí,“ namítl jsem.

„To já přece taky ne. Jediný, co bylo v tom jejich japonským letáku k přečtení, bylo datum.“

„Ale mluvilas o rytířských hodech...“

„To měli zase napsaný U Glaubiců na dveřích. Jak jsme tam tak stáli, nešlo to přehlídnout. Rytířské hody, 24. července 2005. Mimochodem, co kdybychom se tam teda zítra zašli podívat? Ty si vezmeš strašně těžký a neohrabaný brnění a meč, já stylový elegantní gotický šaty s vlečkou. Aspoň to bude konečně spravedlivý,“ zasmála se. „A potkáme naše kámoše Japonce.“

„Pojďme radši k Vltavě,“ řekl jsem. „Vykoupat se.“

„Tak to budu toho panáka potřebovat určitě. Protože teď řekneš, že se budeme koupat nahý. Je mi to jasný.“

„Nechci, abychom se spolu koupali nahý,“ řekl jsem, ačkoliv tomu nevěřil nikdo v okruhu patnácti kilometrů. „Teda, dneska ne.“

Podívala se na mě, rozuměla mi. A nejspíš si v duchu zpívala tu písničku. Víte kterou, tu, jak začíná klavírem a pak slyšíte blues česáčů bavlny, jazz a nakonec smyčce.

„Toho panáka,“ napověděla mi s úsměvem. „Dlužíš mi ho.“

„Tak jo. Ale já...“

„Mlč už,“ řekla a přitiskla mi ukazováček na pusu.

Teprve když jsme se někde u Staroměstského náměstí poprvé políbili, došlo mi to. Rytířské hody jsou zítra. Japonci popletený, Japonci moji milí. Díky nim to vím. Dneska je teda 23. července.

První den ve znamení Lva.