Hlasy, které nepřestávají pokoušet

     Hlasité vrznutí dveří  ji opět vylekalo. Ostatně jako vždycky, když s určitou dávkou bázně, pokory a vzrušení vstupovala na jeho území. A přitom si vlastně  přišla jen vyzvednout slíbené dokumenty. Věděla, že ho tu v tuto dobu nezastihne i se tak předem domluvili.  Přesto se v ní dech na chvíli zatajil, když se před ní otevřel pohled do známé místnosti. Nebyl tam.

     Z kabelky vytáhla malou pozornost, kterou mu občas s potěšením dělávala radost. Přešla ke stolu a položila krabičku na  desku  tak, aby ji nemohl při svém příchodu přehlédnout. Rozhlédla se a nosem do sebe vtáhla tu nezaměnitelnou vůni místnosti. Hlavou jí okamžitě problesklo několik vzpomínek.  Usmála se.

Její nalíčená tvář v odlesku svíčky.

Pomalé pokládání těla na přichystanou desku.

Směsice obav, vzrušení a touhy.

Cvaknutí nože.

Zvuk párané látky.

Žhavé doteky.

Škrábnutí ostřím do jemné kůže.

Rychlé střídání nádechů a výdechů v očekávání dalšího.

Zpocené tělo napnuté přívalem rozkoše.

Táhlý výkřik doznívající ještě chvíli poté, co se  vzpamatovávala ze slastných křečí tryskajících z klína do každé buňky jejího těla a  vyvolávajících tak jeho neskutečné chvění, které nedokázala svojí myslí ovládnout.

     I teď se nepatrně zachvěla. Očima mžikla, aby se vrátila zpět do reality, když v tom její pohled padnul na stolní počítač. Okamžité nutkání ho zapnout a přečíst si jeho korespondenci ji zasáhlo nepřipravenou. Že se se svojí předchozí přítelkyní rozešel, věděla. Stejně jako i to, že té druhé  ještě napsal.  Netajil to a právě tahle důvěra ji neskonale těšila.  Přesto věděla, že je jenom ženou a že hlasy v její hlavě nevěstí nic dobrého.

„Zapni ho a podívej se!“  

„Ne, to nesmím..“

„Jen zapni, vždyť to nebude trvat ani chvilku a budeš vědět všechno.“

„Nepotřebuju to, řekl mi toho i tak daleko víc, než jsem doufala.“

„Ale nevíš všechno a to je přece to, co Tě vždycky nakonec uklidní, ať je to cokoliv“

„Nechci to vědět, není to moje věc, jen jeho a její.“

„Ale prosimtě, co si to nalháváš, stejně víš, že to chceš vědět.“

„Ano, chci, ale ne takhle.“

„Je to jen minutka, rychle zapneš, rychle najdeš, rychle přečteš a zase rychle vypneš.“

„Není to správné.

„Jdi k čertu, copak ostatní vždycky dělají, co je správné? Musím se fakt smát.“

„Ostatní možná ne, ale já chci.“

„A děláš? Vždycky všechno správně? Tohle se navíc nikdo nedoví a ani to nikomu neublíží a Tobě to pomůže."

„Ano, to pomůže.“

„Tak vidíš, čeho se bojíš? Myslíš, že teď přijde? Vždyť víš, že je daleko, tak proč ještě otálíš, bude to vážně jen chvilka, ani o tom nebudeš vědět. Tak dělej, zapni ho!“

Modré tlačítko se znakem spuštění jakoby se tisíckrát zvětšilo. Vlastně ani nic jiného, jak to malé kolečko na počítači, nevnímala.  Natáhla k němu ruku.  Pod prsty ucítila ohmatanost tlačítka. Jejich konečky se zachvěly.  Ucukla.

„Ne, tohle vážně nesmím.“

„A proč by ne?“

„Může to ublížit“

„Ublížit? Něco o čem ani nebude vědět?“

„Nevím, no..“

„Máš jedinečnou příležitost, kdy se Ti ještě taková může naskytnout. Jsi tu sama a máš dostatek času.“

„Bude se zlobit, když to zjistí.“

„A jak by asi tak mohl?  Najde to tu stejné jako když odešel. A Ty si přeci budeš dávat pozor.“

„Ano, to je pravda, jak by to mohl zjistit.“

„Tak vidíš, na co čekáš, honem.“

„A co když přeci.. pozná to na mně.. vždycky to na mně pozná“

„Tak se na něco vymluvíš, víš přeci, že výmluvy Ti šly v celém životě vždycky báječně.“

„To ano, obzvlášť, když mi na tom hodně záleželo.“

„Výborně a na něm Ti přeci záleží úplně nejvíc, to zvládneš. Tak dělej! Chceš to přeci vědět.“

„Ano, to chci..“

„Tak ho zapni, zapni ho už! A budeš vědět. O nic víc přeci nejde. A on se nic nedoví. Copak Ty snad víš o všem? Tobě všechno říká? Se vším se Ti svěřuje? Jak jinak se to můžeš dozvědět než takhle. No tak nemazli se s tím tlačítkem tolik. Zmáčkni ho. Není to nic špatného, že chceš vědět. Tak dělej! Už cítíš jak lehce zajíždí pod tlakem prstů. Přitlač víc! Přitlač a ulev si!!“

     Ještě když odemykala auto  a ve chvatu nasedala, dýchala zrychleně a ruce se jí chvěly. Nedokázala  si vzpomenout, jestli zvedla židli, která se překotila jejím prudkým pohybem. Ani to, zda zamkla venkovní dveře.  Ani na dokumenty nedokázala v tu chvíli pomyslet.  Vnímala jen velikou úlevu a uspokojující pocit. Že udělala dobře.