Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Etuda No.1

16. 08. 2010

2167

Autor

Marcela.K.

Míchat kávu bez mléka a cukru je blbost. Jenže co potom se lžičkou?

Nenapsal jí to.

Teď seděl dál od zapáleného ohně a přemýšlel, jestli by přece jen …

Měl chuť na pivo, ale když ho vypije, bude po váhání. V kapse šortek cítil klíč od auta. Stačilo by pár minut.

Dokud se cpal špekáčkama, bylo to dobrý, ale jak si odsedl, začaly se pochybnosti zase vtírat dovnitř jeho hlavy. Kdyby to věděla, že je tak blízko ní…Vlastně by se klidně mohl napít a ty dva kilometry doběhnout. Hvězdy se houpaly na vlnkách hladiny zatopeného lomu. Byl teplý, letní večer.

Lehl si do trávy. Nad hlavou mu svítily hvězdy a on stále nevěděl, co má dělat. Kdyby jí zavolal, třeba by vše vyřešila. Jistě! Poslala by ho do háje! Vlastně je blázen, když si myslí, že by ho ještě chtěla vidět.

Parta u ohně se bavila, Jirka brnkal na kytaru, holky zpívaly, někteří kluci už notně přebrali…Usmíval se. Připomínali mu, jak si sám kdysi dávno dodával odvahu, aby mohl oslovit děvče. V tomhle to mají holky jednodušší a možná jsou i odvážnější.

Zavřel oči a uviděl ty její. Poznal by ji vůbec, kdyby se potkali ve dne někde na ulici? Těžko…

Křik ho vytrhl z myšlenek na ni. Něco se stalo!

Vyskočil a rozběhl se k ohni. Martin ležel na zemi. Podivně se třásl. Z úst mu šla pěna, oči v sloup… ,,Má záchvat! Asi epileptickej!“

Lenka s Ivou se rozbrečely. Pohled na Martina nebyl hezký.

Klekl k němu, držel ho za hlavu. Vlastně nevěděl co má dělat, ale zdálo se mu, že když ho chytí za hlavu, zklidní ho. Po chvíli opravdu Martin už pravidelně oddechoval. ,,Zavoláme doktora? Sanitu?“

,,Myslím, že bude rychlejší, když ho dovezeme do nemocnice sami. Je to kousek ...asi deset kilometrů,“ řekl a sáhl do kapsy pro klíče.

,,Vždyť jsme pili.“

,,Já ne,“ odpověděl. ,,Pomozte mi ho naložit do auta.

,,Pojedu s vámi.“ Tušil, že Lenka ho nenechá s Martinem odjet samotného. Viděl, jak ti dva po sobě pokukují. Usmál se:,,Jo, pojeď. Budeš ho vzadu hlídat.“

Vlastně ho teprve za volantem napadlo, že ona nemusí být doma, ale v práci. V tu chvíli si řekl, že jestli v práci skutečně je, pak asi existuje i ten její Bůh…

Když zastavil u vrátnice, rovnou je nasměrovali před budovu interny a neurologie.

Zazvonil u dveří . Sestra , která měla službu na interní ambulanci, je poslala přímo na neurologické oddělení. Martin seděl na vozíku, Lenka šla vedle něho a držela ho za rameno.

Ze sesterny vyšla sestřička: ,,Už jsem volala pana doktora, hned tu bude. Co se vám stalo?“

,,Asi měl epileptický záchvat,“ odpověděl jí namísto Martina. Lenka mu právě utírala ústa . Kapesník

byl potřísněný krví. Sestřička sledovala mladíka na sedačce :,,Pokousal se?“ Zvedla oči a podívala se na jeho doprovod.

Zarazila se na chvilku a pokračovala. Znova zopakovala otázku:,,Pokousal se? Jak ten záchvat vypadal?“

To už se ale na chodbě objevil lékař.

Otevřela dveře od vyšetřovny a pokynula skupince, aby vešli dál.

Zčervenala a přeřekla se:,,Máte lahvičku pojištěnce?“

,,Co?“

,,Kartičku pojištěnce…“ zopakovala.

Lékař se usmál jejímu údivu: ,,Říkala jsi lahvičku pojištěnce.“

Rychle raději vzala podávanou kartičku a odešla s ní na sesternu.

Stále na sobě cítila pohled muže, který vezl sedačku s tím klukem. Znervózňovalo ji, jak se na ni díval, jak si četl visačku s jejím jménem... Navíc se jí zdálo, že už ho někde viděla.

Otevřela průhled ze sestreny, aby se domluvila s lékařem:,,Příjem, nebo ambulanci?“

,,Zatím ambulanci, asi ho tu necháme prospat a pustíme ho.“

,,Nemám ho tu,“ zamračila se, když zadala jméno z kartičky do počítače.

,,Odkud jste? Kde bydlíte?“ kývla hlavou směrem k doprovodu.

,,Z Olomouce, jsme tu na soustředění, jen na víkend,“ odpověděl muž a usmál se na ni.

Dosedla na židli, zhluboka se nadechla :,,Potřebuji celou jeho adresu, mohl byste mi ji sem jít nadiktovat?“

Když vešel na sesternu, podívala se na něj a přivřela oči :,,Kdy jsi přijel?“

,,Dnes.“

,,Proč? Proč jsi mi to nenapsal, že tu budeš?“

Mlčel. Díval se na ni a nezmohl se na slovo. Tolikrát si ji představoval, tolikrát si přehrával etudy o jejich prvním setkání …Teď tu seděla, byla nadosah a přitom dál, než když sedávala u klávesnice počítače.

Po té, co Martina uložili na nemocniční lůžko, si Lenka k němu sedla a nechtěla z pokoje odejít.

,,Alespoň ho pohlídá,“ řekla a kývla , že tam může zůstat. ,,Na průhleďáku nemáme místo.“

Pak se podíval na něho:,,Dáš si kávu?“

Zůstal stát mezi dveřmi kuchyňky. Napustila vodu do rychlovarné konvice.Opřela se dlaněmi o stůl zády k němu a rozplakala se. Vešel dovnitř. Chytil ji kolem ramen:,,Nebreč, to jsem tak hroznej?“

,,Když já…já ani nevím, jestli chceš mlíko a cukr.“

18 názorů

8hanka

26. 01. 2012

Československá literární komunita

Etuda No.1

Autor

18 názorů

Sdílení