Pavouk Kája

Šla jsem dolů, a potkala jsem tam pavouka.

Pavouk řekl: Ahoj, já jsem pavouk Kája. Jak se máš? Řekla jsem. A pavouk řek- Ále. Blbě. Mám obsedantní neurózu. ? Podivila jsem se. Jak by mohl pavouk mít obsedantní neurózu? A jak se to projevuje- ? Pavouk trochu zneklidněl.

Začal přešlapovat svýma chlupatýma nohama mírně na místě. Tak. Prostě, to se stane. Projevuje se to... Trochu se začervenal. Podíval se na mě- hořela jsem zvědavostí. Tak tedy, ... Pavouk Kája se nadechl.

To máte prostě tak.

Pavouk si sedl do křesla, a zhluboka oddechoval. Bylo vidět, že téma je pro něj závažné. Vypadal ustaraně.

To je prostě tak...

A pavouk se dal do popisování svých potíží. Říkal, že když udělá jedno vlákno pavučiny, musí se podruhé vrátit, a udělat celé kolo znova, ačkoliv normálně tohle není potřeba. Říkal, že si čistí zuby 5 minut, místo obvyklých dvou; že počítá dlaždice na chodníku, a vůbec... Od té doby, co ho opustila jeho "stará", stojí to za starou belu.

Pavouk vykládal a vykládal, a já jsem ho poslouchala. Říkala jsem si, že to má tedy těžké- pavouk s obsedantní neurózou.

Jak tam tak pavouk seděl, všimla jsem si, že pavouk má na zádech kříž. Něco mě napadlo...

Ale zatím jsem to pavoukovi neříkala. Pavouk jednu chvíli vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Bylo mi ho líto...

Chvíli jsme seděli mlčky. Pavouk Kája pomalu dopíjel tureckou kávu, a já jsem pomalu vstávala k odchodu. Počkejte- ještě... Tady něco mám. Obrátil se ke mně, a s lišáckým úsměvem mi podával... Jakýsi pytlíček. Zeptala jsem se: Co to je? Spiklenecky se ke mně naklonil, a řekl: To je sbírka... Sbírka starých, použitých pavučin. Aha... vydechla jsem, a trochu tázavě se na něj podívala. Bude se Vám hodit, řekl s pevnou jistotou, a vypadalo to, že naše setkání považuje za ukončené. Jistě... Řekla jsem už jen, a odcházela jsem zrovna, když pavouk začal poklízet v svém velmi skrovném bytečku.

Tak tedy- sbírka starých pavučin... Pomalu, a trochu zmatená jsem stoupala po schodech nahoru.

Nahoře, zhruba na posledním schodu, mě napadlo: Ach! Kdy zase uvidím pavouka Káju?

A- uvidím ho vůbec ještě někdy? Zachvěla jsem se. Musela jsem se posadit, protože se mi trochu zatočila hlava. Tady, na světle, vypadal dole nevábně vyhlížející pytlíček s pavučinami úplně jinak. Jako by se trochu leskl... Jakoby pavučiny v něm byly utkané z hedvábí...

Pavouk Kája ve mně zanechal nesmazatelnou paměťovou stopu. S rozhodnutím, že příště, až ho potkám, rozvinu svou teorii o spojitosti kříže na jeho zádech, a obsedantní neurózy, kterou pavouk trpěl, jsem se vydala na nákup zeleniny do Kauflandu...