Večer na lačno

Tak blízko jsme byli skoku do vody,
rozbouřené jako vařící puding.

Ale tys rozhodl jinak,
objal jsi mě.

A já na to neměla.

Jenže potom z tebe vypadlo jen „dopij to“.
                                    A hřejivý dech na krku.

Zamíchal jsi to, ale nevypnul sporák.

A já musela domů.

U otevřeného okna vysoko nad zemí dýchám zhluboka.
Z nočního města mám snímek na dlouhý čas.

Snažím se, opravdu urputně,
nemít obsah své večeře, která nebyla,
před očima.
                                   A pod nimi kruhy,
                                   co neslouží k záchraně.

Na facku od světla
odpovím pěstí z kofeinu.  

Velmi něžně pokládám ruce na černobílé krásky,
                                                   
                                   co nikdy nezklamou.