Konec

Začaly mi prázdniny. Poznal jsem to. Tam za závěsy, blízko sadu, kokrhal kohout. Věděl jsem ze vzpomínek, že mezi pláckem pro slepice roste černý bez. A pod okny rybíz.

Takové prázdniny mají svůj řád, jiný než ten školní, protože prázdniny bývám u babičky. To jako teď. Mám vlastní kamrlík, duchnu – ať je léto nebo zima, poněvadž v pokoji je takové vlhko, že večer je vždycky zima. A každý den k snídani chleba s máslem a medem. A jak vstanu a je mi zima na nohy, hned poznám, že nejsem doma a že není obyčejný den.

První týden prázdnin jsem si odbyl doma. Stydím se ven, než navážu zprvu jen oční kontakt s domorodci téhle vesnice. Tak mluvím jen na Kostova a Intru. To jsou mí kamarádi z města. A já už o těch začátcích něco vím: nejdřív nechodím radši nakupovat, ani moc ven, když slyším hlasy kluků a holek. To se jim to směje, když se znají a vidí se každý den. Já je neviděl celý rok.

Jenže i takové prázdniny hrozně zbrkle utíkají. Tedy dny prázdnin. Čas ubíhá a pak se najednou, někde v půli, začnou podobat školním dnům, protože se už ničeho nebojím. Už jsem u babičky jako doma. Takže vím, že ten hlas, který mě čas od času budívá, je z rozhlasu. A že rozhlas je jako rádio doma. Akorát v něm hrají méně písničky, a když už, stejně se mi nelíbí. A v neděli bývá v rozhlase mše. Babička má ruce od mouky a zadělává těsto na meruňkové knedlíky. Tak se radši vytratím s Introu a Kostovem pryč.

Intra je nejdokonalejší ženskou světa. Sestavil jsem ji totiž z několika holek, po kterých ve městě nebo tady u babičky pokukuju. Oči má jako Jiřka, jsou neustále zaplavené, jako kdyby pořád plakala, a modré jako moře na obrázku. A Kostov jsem já. Správný chlap, holky na něj letí. A občas si vymýšlím, co se asi tak stává mezi těma dvěma, když je nepozoruji. Nebo, co by se mohlo stát, když se dívám na Jiřku a ona na mě. A pak si říkám, že se to jednou nejspíš stane. A když ne, stane se to Intře a Kostovovi, což jsem stejně já. Jenže v představách to není úplně ono.

Kluci se mi smáli, že mě prý viděli, jak jsem je s sebou tahal.  Byla mi hanba přiznat to. Ačkoliv jsem lhal, jejich smích neustával. Mrzelo mě to, že si mě dobírají, vždyť jsou to kamarádi. Kamarádům se přeci nesměje. Jenže kamarádi začali jezdit s rodiči do města. Pro učebnice a školní pomůcky. To já nemusel, ve městě přeci bydlím, pořád jsem měl čas. Začal jsem se přes den nudit. Při pohledu na Intru a Kostova mě pokaždé v obličeji ožehl stud, když jsem si jen vzpomněl na ten smích. Intře jsem nejdřív zpřerážel všechny končetiny. Šlo to rychle, dokonce to bylo docela příjemné… Žádný řev, žádné křupání kostí. Pak jsem ji odtrhl její vykulené modré oči. Z jejího těla zbylo pouhé torzo. Kostova jsem zničil jemněji, přeci jen mě k němu vázal osobnější vztah. Držel jsem dvě podobně barevné koule modelíny. A nechal je tam.

A babička umřela.