Dinosauří loutky boží 3 - Pterodaktylí

Dinosauří loutky boží 3

Allosaurova tlama zůstala rozevřené, jako by taky čekala, že do ní spadne kus. A pak se skřípěním sklapla. Pterodaktylova křídla prudce udeřila do dlaždice. Tvor trochu nadskočil a otočil se. Anně se jen taktak povedlo uhnout, po kolenou proklouzla kolem nebezpečného tvorova zobanu, který hekticky klapal jako topící se volavka.

„Strhejte nitě, honem!“ řval fotr a sám si z prstů snímal průsvitná vlákna.

Ale i Triceratops švihl ocasem. Anně, která měla dost práce uhnout křídlům, se nepovedlo nití zbavit. Ocas ji zvedl do vzduchu, letěla dobrý polokruh pantheonu, než se nitě samy od sebe přetrhly a dívka se setrvačností řítila do rohu. Všechno už šlo ráz na ráz, všechno současně. Pterodaktyl se znovu křídly odrazil a tentokrát se vznesl do půli výšky místnosti. To sebou vzalo ale Davida, který měl stále nitě na pravé ruce. To však bylo jen tak tak, protože zrovna místem, kde se klepal, teď přímo pod jeho nohama prosvištěl Triceratopsův ocas. Zvíře se točilo pořád dokola jako derviš, sráželo literáty a hudebníky. Jedna bronzová busta vyletěla hroznou rychlostí. Fotr ji spatřil v posledním okamžiku. Praštil sebou na zem a bronz se zarazil do korintského sloupu. A první Deinonychus pokrčil krk na stranu a v  obratli mu křuplo.

David se utrhl a padal. V letu žuchl na kolena a jel po hladké podlaze, až se zachytil korintského sloupu. Skryl se za něj. Jen kousek od párku Deinonychů. Druhý se protahoval jako slepice. Ťuky, ťuky, zněly jejich drápy, které v jednom kuse poklepávaly po tvrdé dlažbě. Místo svalů měly uzly nití.

Davidovy myšlenky se rozpíjely, přetlak všech hrůzných dojmů kolem je vtlačoval do kouta a myšlenky bublaly samy pro sebe. David si uvědomil, kdy poprvé jako úplně malý kluk viděl Jurský park. Schoval se tehdy pod lavičku letního kina, ale jak se tam vrtěl, převrhl kelímek s kolou. Strašně se bál, že se počůral, ale byla to jen ta vylitá kola. Tehdy si myslel, že ho vyděsili velociraptoři. Ale oni to vůbec žádní velociraptoři nebyli! Ti jsou menší, daleko menší. Ve filmu byli jejich mohutnější bráškové – deinonychové. Proč jen to nepojmenovali správně? Snad je skutečně deinonychus tak neobratné slovo, tak málo hrůzostrašné, tak bez rrrrrr. Byl to právě David, kdo fotra přesvědčil, aby oživili taky deinonychy. Chtěl jim snad tu hnusnou nespravedlnost vynahradit?

Fotr se rozeběhl středem místnosti. „Co to děláte!“ uniklo Davidovi a hned se zas skryl za sloup. Ale Deinonychové si ho stále nevšímaly. Fotr uháněl a jako přes švihadlo přeskočil Triceratopsův ocas.

„Vezmi Annu a vypadněte! Honem! Já sám se vo ně musím postarat!“ Když se muž dostal na protější stranu, sebral v běhu tubus s nitěmi a řítil se dál do skladiště kostí. Triceratops se v rotaci zastavil, rohy přímo namířené na utíkajícího fotra. Zvíře zabralo předními kopyty a vyrazilo.

Fotr vhodil tubus to skladu a vzal za veřeje dveří. Od Triceratopsových kopyt odlétaly dlaždice.

„Ať to vyjde, bože, kurva,“ pomodlil se fotr a zabouchl dveře. Zaklepl i závoru a o krok ustoupil. „Když zgebnout, tak rychle.“ Zůstal stát a zavřel oči. Náraz otřásl celou stěnou skladu a vysypal kosti z regálů. Rohy vyštíply ze dveří třísky, ale neotevřely je.

„Postarej se o Annu, postarej se o Annu, postarej se…“ mumlal si David a krčil se za sloupem. Deinonychus jen metr od něj přenášel váhu hned na jednu, hned na druhou nohu. Jeho druh, jako by se před sebou vytahovaly, odstoupil kus od sloupu. Svůj kostnatý ocas zvedl do výšky jak naježená kočka a vyskočil. Oběma zadními drápy se zaklesl snad doprostředka sloupu a pak seskočil dolů.

„Postarej se!“ zařval David a vyběhl. Pterodaktyl se ve svém snažení o vzlet dostal zase blíž k dívce, která omráčená ležela v koutě. Každou chvílí ji mohl rozmáčknout kmitajícím křídlem. Triceratops se chystal k druhému útoku na dveře. Kostra Allosaura se zavřenými čelistmi pořád postávala na svém místě. David to riskl a proběhl kolem jeho nohou. Deinonychové jako by si ho zkoumavě prohlížely. Předstírali přitom, že se schovávají v trávě. Celé to bylo jak v galerii až moc živých obrázků.

Doběhl k Anně, nebyla v bezvědomí, jak se bál. Jen se tam odevzdaně choulila. Objal ji paží kolem ramen.

„Ty přeci nejseš holka, co se má povalovat v koutě, ne?“

„Daví,“ zakňourala. Zvedl jí a kousek poponesl. „Nech… to půjde… půjdu. Ale fotr… kde je?“

Triceratopsovi se ani napodruhé nepodařilo vyrazit dveře. Šel to zkusit potřetí.

„Musíme jít. Kdyby sme tu umřeli, fotr by nás zabil.“

Nejdřív se vlekli, ale pak se rozeběhli pod Allosaurovým ocasem. Ještě než proběhli dveřmi, z podlahy se znovu zvedl Pterodaktyl a tentokrát se mu podařilo vyskočit až ke klenbě pantheonu. Jeho zdvižený stále cvakající zobák se do ní zabodl a tělo padalo zpět, svou vahou přervalo i nitě. Pterodaktylí lebka zůstala zabodnutá do stropu. V třeskot kostí utichly i první Allosaurovy kroky.

Kostra se vydala za svou obětí, na kterou až dosud čekala. Rozcházel se pomalu, David s Annou o něm stále nevěděli. Kroky zrychlily přímo před veřejemi dveří. Allosaurus do futer vrazil klíčními kostmi a žebry tlustými jak kmeny palem.

Anna vykřikla, David ji vzal pohotově kolem ramen a strhl ji sebou přes ochoz schodiště. To si trochu nevypočítal, protože pod nimi byly tři metry. Dopadl tvrdě a Anna ho ještě zalehla. Allosaurus futry neprošel, místo toho je svým tahem vyrval ze zdi. Chvíli mu zůstaly jako rám hrůzného obrazu jeho zjevu a pak se rozsypaly.

Allosaurus se jak zvídavý turista v cizím věku opřel tříprstými pazourami o zábradlí ochozu a naklonil se dolů. Anna se přimáčkla k zpola omráčenému Davidovi. Allosauří tlama se zastavila půl metru nad jejími zády. Nedosáhl. Rozevřel čelisti a prudce jimi třeskl. Zuby o sebe zaskřípěly tak, až Anně zalehlo v uších. Kostra se zaklonila zpět na ochoz, dívka vzala Davida za ruku a táhla ho do šatny muzea.

Zavřeli se do skříně na zapomenuté oblečení – to, které zůstalo na věšácích a nikdo již si ho nikdy nevyzvedl. Jako by majitelé stále bloumali chodbami muzea. Anna si opřela hlavu o falsifikát liščího kožichu. Moli, kteří se ve skříni probudili, dráždili sliznici, ale oni si nedovolili vydat hlásku. Slyšeli dunění kostlivce, který scházel do foyer. David se vedle dívky blízko usadil a srazil tak z police klobouky a kulichy. Byli tím vším zapadaní jako v iglú.

„Seš zraněnej?“

„Jo,“ zachraptěl David. „Zraněnej z toho, jak jsem nám to všem posral.“

Mlčela. Chtěl z ní tím svým výlevem dostat ty úlevná slůvka, že on za to nemůže?

„Třeba prostě nejsme dost dobrý, abysme něco takovýho zvládli.“

„To přeci nejde takhle říct,“ úzkostlivě promlouval David a prsty hladil umělou liščí kožešinu, protože se bál Anny dotknout. „Smím ti to vysvětlit?“ dodal a oba věděli, že myslí svého otce. Anna žmoulala v náručí montérky, které jí přistály na klíně.

„Já nevím, jak se vysvětluje zlo,“ schoulila se Anna do klobouků, cítil její vlasy, dech i uši. Vystrašený pot.

Usmál se a zašeptal jí přímo do jejích voňavých uší: „Takhle.“

„Můj otec,“ začal po chvíli, „mě vždycky měl zcela ve svých rukou. Ovládal mě jeho hlas, ale to nebylo třeba. Stačil pohled, abych věděl, co mám a co ne. Ovládal mě svými vzdechy, gesty… a prsty. Byl jsem jen jeho. A pak se mu najednou stalo to, co se stalo. A když jsem prvně viděl ten jeho pohled, který nevěděl, ani co chce on sám, natož aby tím chtěl něco po mně… já mu to nedokázal odpustit! Nemohl jsem mu odpustit, že je z něj troska. A snad až tehdy jsem ho začal nenávidět. Skutečně a krutě. Ne kvůli tomu, co mi všechno předtím udělal, ale protože se úplně vzdal moci nade mnou. Že jsem sám a nemám žádnou vyšší autoritu.“

Anna mlčela. A David tiše vzlyknul.

„Ale teď vím, co mám,“ tiše zakňučel. „Co musím, víš?“ Usmál se na ni a vykopl dvířka skříňky. Allosauří kostra stála u paty schodiště. Jeho temné očnice byly obráceny do celého prostoru a přitom nikam. Bylo by hezké, kdyby netvorovi teď mohl hodit nějaký aportek, jako to bylo v nějaké pitomé komedii.

„Co blbneš!“ vyjekla Anna.

„Odlákám ho… počkej a zachraň se! Sežeň pomoc!“

„Debile!“ zařvala zoufale a David se rozesmál. Fotr mu řekl, ať ji zachrání. Ale byla tohle ta autorita? Nebo dvou tunová kostra, která právě k němu udělala krok? Ne, spíš to bylo jen Annino mlčení. A její výkřik jak výraz největšího medového koláčku, který kdy od otce dostal

David se rozeběhl ke vchodu a doufal, že vrátný nebyl příliš pečlivý.