Pohádka pro (čistotné) děti

Bylo nebylo, či jak se to říká,

když dětem před spaním děd pohádku čítá.

Stála kupka hnoje a u ní jabloň. 

Pod kterou chrápal sám Nechuta Páchoň.

Zakydaný hauberk, plášť ušmudlaný.

Proslulý rek bez lázně a vany.

Nad hlavou zlatých much svatozář.

K pupku stulený vepřík pohodář.

Snad osud to chtěl, snad hloupá náhoda,

o kus dál stala se podivná příhoda.

Hrdinou jejím byl velký škudlil,

ctihodný stařeček Mrťafa Žbrudlil.

Vracel se z nákupu, trochu škobrtal.

Kupec mu pro slevu koleno vyvrtal.

Tu někdo ho pozdraví, jak to tak bývá.

Pozdrav nic nestojí, tak odpovídá.

Zdraví ho skřítek, maličký nezbeda.

Předkus, hrb, šilhavý - prostě šereda:

"Mám pro tebe nabídku, Žbrudlile šetrný,

chceš získat obnos víc než nepatrný?"

Mrťafa neváhá, kývne až k zemi.

Doufá jen, že to krasný sen není.

Skřítek se zazubí, až praskají bubínky,

na dědka vychrlí obchodní podmínky:

"V naší Zoo chybí tvor dosud nevídaný.

Jen nám ho najdi - chytnem si ho sami.

Za práci tak nesnadnou, tady u drnu,

zlatem a stříbrem pak tě zahrnu."

Plácnou si, pak oba po svých si jdou.

Obláček chmurný vznáší se nad dědou.

Marně si hlavu nade vším láme:

"Kde sehnat mám zvíře neznámé?"

V tom do nosu praští ho kladivo puchu.

"Proboha! Kde je zdroj otravy vzduchu?!"

Náhoda již podruhé nitky své zapletla,

Žbrudlila ke kupce hnoje přivedla.

Podivný tvor pod jabloní leží.

Zdá se být oblečen. Člověk? To stěží.

Skřítkové dorazí na první zavolání.

Dědovi vyplatí odměnu bez smlouvání:

"Vypadá lidsky, však nečujem člověčinu.

Žádná Zoo nemá takovou prasečinu!"

Spoutali Nechutu, do klece dali.

Za zpěvu častušek domů odspěchali.

Tak Páchoň bez práce měl dobré bydlo,

kde nehrozí koupel, šampón a mýdlo...