Starka

Starka byla maminka mého otce. Jelikož ho porodila ve čtyřiceti, měly jsme my děti jedinečnou možnost mít starku v babičkovském věku, moudrou, hodnou, životem ostřílenou, kterou prakticky nic nevyvedlo z míry.

Narodila se na začátku dvacátého století, opravdu hned zkraje 2.1.1900.

Stačila se třikrát vdát, potřetí klidně v sedmdesáti létech, ke zděšení a rozpakům některých členů rodiny. My děti jsme tomu jednak moc nerozuměly a pak, všechno co dělala jaksi vyplývalo samo od sebe, nikdy žádný problém, takže jsme nechápaly proč ne.

Je ovšem fakt, že s dědečkem to bylo horší. Žádného dědečka jsme neměly, tak jsme se na něj my děti těšily. Představovala jsem si ho jako z knížek, nebo pohádek. Že bude mít úplně bílé delší vlasy, veselé modré oči, drobného, trošku shrbeného a pomenšího.

Když nám ho starka přišla představit, byla jsem zděšená. Byl vysoký, robustní, úplně holohlavý, prostě nelíbil se mi ani náhodou a měla jsem z něj zvláštní pocit, který dnes už nedokážu definovat. Však mi mamka pak říkala, že mi měla chuť fláknout, jak jsem se zatvářila.

Mé pocity mě ovšem nezklamaly, jako ostatně nikdy. Byl to pedant a skrblík. Chodil do obchodu kupovat jedno vajíčko a  když k nám přijel na návštěvu přivezl každé z nás jeden bonbón a pořád hledal nový byt. Fakt. To byla asi nějaká úchylka. Nesčetněkrát se stěhovali a ihned po nastěhování do nového bytu začalo to martyrium znovu a znovu. Na úřadech z něho měli jistě obrovskou radost.

Vůbec si nevzpomínám jak jsme ho se sestrami oslovovaly, asi jsme se přímému oslovení vyhýbaly, mezi sebou jsme mu říkaly jednoduše Beneš, tak se jmenoval.

Už nikdy to pak nebylo jako dřív. 

Starka bydlela na Kanadě, tak se tomu říkalo. Je to  malá obec za Třincem a v té době tam byly takové dvouposchoďové delší budovy pro důchodce. Každý měl pro sebe jednu místnost a na konci široké chodby byl vždy záchod pro všechny společný. Co však bylo nejlepší, byly kůlny. Na každého se s kůlnou dostalo i s kusem zahrádky. Babičky a dědečkové chovali slípky, králíky, na zahrádkách pěstovali zeleninu a v kůlnách skladovali otop a seno. Kolem dokola byl les a pod kopcem dokonce potok ve kterém se dalo koupat, posetý obrovskými balvany ztuhlé strusky. Byl totiž pod haldou na kterou  struska z třineckých železáren vyvážela a když se vozíček převrátil valila se dolů, obrovská žhnoucí koule a cestou ztuhla. Ba i převrácené vozíčky se občas našly. V noci obloha  rudě žhnula, bylo to krásné a zvláštní.

Pro nás děti to byl ráj na zemi.

Starka byla maličká, drobná a čiperná. Měla dlouhé vlasy, které si na noc splétala do copu. S nějakým velkým vyvařováním si hlavu v žádném případě nelámala. Prostě třeba uvařila pytlíkovou polévku, nakrájela do ní salám a hotovka. Její výtvory mi moc chutnaly. S každou práci byla hotova nato šup, takže měla spoustu času věnovat se nám, chodit s námi do lesa a hlavně vyprávět jaké to bylo, když byla malá.

Já jsem byla tehdy taky malá, tudíž jsem toho už spoustu zapomněla a později starka začala ztrácet paměť. Měla Alzheimera, tím jsem si jistá, tehdy ta nemoc ovšem nebyla známa a říkalo se tomu skleróza. Mamka tvrdila, že je to vina Beneše, protože se s ním měla špatně, nu, nemyslím si to. Zemřela v osmdesáti létech, ovšem její duše byla mrtvá daleko dřív. Snad se ji v nebi vrátila a až se znovu potkáme, dáme si vínečko, které nám chutná oběma stejně a  bude mi opět vyprávět své krásné příběhy. A jaké jsou to příběhy? Tak o tom napíšu příště.