Sv.lékárna duší

Podivné město. Lidé tu chodí nazí, a přesto jejich nahota není vidět. Schovaní za maskami šedi občas jimi probleskne nějaká barva, která jejich přirozenost odhalí, praví brožovaný průvodce. Za celý večer jsem potkala jen tři muže. Ženu žádnou. Ulice jsou tmavé a v dálce cinkla tramvaj. Je to divné, protože jen tu a tam se v oknech domů objeví svíčka…jako by tu ani elektřina nebyla. A co ta tramvaj tedy? Co proudí v drátech nad mou hlavou? Čím se zvonek toho přibližovadla rozezněl? Kdo vysílá impulsy a pomoc ze vzdálené věže…když tramvaj cinká o pomoc své MayDay? Odháním všetečné otázky, na které potmě stejně nenajdu odpověď, protože kdosi říkal, že všechny odpovědi mi leží u nohou a stačí se jen sklonit, abych je získala. Světýlka svíček v oknech přibývají a s nimi jedno přání…vybavuje se mi dávno a hluboko zasunutá vzpomínka na život na i pod mostem.

Tak jen tak dál…kráčím potemnělou ulicí jako svým životem a připadám si jako chameleon. Má kůže kdysi bílá mění barvy na mé cestě bez jasného konce. Zrůžovělá panenským studem ve dveřích domu v Křivé čtvrti, rudá vzteky, hanbou a rezignací uprostřed lesů na prahu hučícího velkoměsta, zelená nadějí a barvou vesmíru, který smí trvat jen tři sta let, než ho pohltí černá díra. Šedá, když se každým rokem ta nenasytná vesmírná obluda přibližuje a už není sil otírat prach z jejího dechu. Fialová, abych pochopila, kam patřím. Teď jsem ale modrá. Je to holubí modř..taková ta modrá, která se snaží rozbít šedou. Nadějně modrá. A tak s touhle barvou kůže teď procházím městem beznadějných. Nahá, za svými maskami, stejně jako oni.

Nechávám se vést plamínky svíček. Připadá mi to jako dobrá hra a, když vlastně nemám cíl své cesty, jako jedno z možných řešení. Prostě půjdu za světlem. To je stylové,ne? A tak přeskakuji z jednoho chodníku na druhý, přebíhám prázdné křižovatky podle toho, kde se zrovna rozsvítí svíčka v okně. Je těžké jít za světlem, napadá mě. Sotva popadám dech, když se zpoza domu vyloupne malinké náměstí s kamennou dlažbou, na které doznívají vzdalující se kroky vysokých podpatků. Tak přece tu žijí i ženy. A šneci…dedukuji podle slizové stopy vedoucí od schůdků v čele náměstíčka.

Nad pobořenými kamennými schody je obrovská zaprášená výloha. Vedle staré vyřezávané dveře s motivem hada. Aha, asi lékárna. Ale co tady kdo chce léčit? Vždyť ti lidé v tomhle městě mají všichni stejně nudnou barvu, jejich věk nelze odhadnout…vždyť oni jsou všichni stejní, všichni působí stejně bezbarvě a na dně. Třeba tu někdo léčí duše, uvažuji nahlas, když si všimnu, že ten had na dveřích je omotaný kolem stromu. Prastarý symbol poznání. „To bude ono. Tohle je lékárna pro duše!“, vykřiknu. Můj hlas tříští ozvěna ponurých domů. Nedá mi to. Musím se tam podívat. Ve výloze se za osmiplamenným svícnem mihne postava, což jen rozčeří hladinu mé zvědavosti. Beru za ohmatanou a ještě teplou kliku. Někdo tu asi stál a bavil se s tím stínem, co se mihl za sklem. Třeba se loučili a trvalo to dlouho. Možná to byla ta žena, jejíž kroky jsem ještě zaslechla. To už se nedozvím. A vlastně ani nechci. Otevírám dveře do lékárny a vyděsí mě zvonek nad vchodem. Zase zvonek? No jasně, tamto třeba ani nebyla tramvaj, třeba to bylo ohlášení příchodu pacienta. Baví mě takové záhady a nechávám si jejich luštění na jindy, až bude zase šero za dne a já budu hledat, čím zaměstnat nezkrotnou mysl.
Zvonek nad vchodem jako by byl kouzelný, rozsvěcuje desítky svíček uvnitř. Prostor září jejich plameny a odhaluje detaily starobylého interiéru. V úžasu zjišťuji, že v lékárně duší jsou samé knihy a najednou mi to přijde naprosto logické a samozřejmé. No, co jiného, než knihy?? Vždyť je to nad slunce, které v tomto městě vychází málokdy, jasné! Knihy - lektvary a esence pro bolavé duše. Voní to tu jak v zahradě myšlenek, kde jsem kdysi žila. Rozhlížím se, a až v tu chvíli si všimnu muže za pultem, co si mě prohlíží stejně drze a v údivu jako já jeho podnik.

„Tak, vy tedy nesete svou kůži na trh. Dobrá, tak pojďte za mnou,“ řekne jen tak, jako by na mě čekal.
Ani přes ostré světlo svíček neumím odhadnout, jestli to, co přeběhlo přes jeho tvář, byl úsměv nebo úšklebek. Paralyzovaná tou atmosférou a tím, že po mnoha letech zase slyším lidský hlas, jdu za ním. Otevře dveře s cedulkou SVÉ KŮŽE SVLÉKEJTE ZDE. DĚKUJI.
Vejdeme do malé místnosti, jejíž stěny jsou pokryty všemožnými nápisy všemožných rukopisů a jazyků. Obchodník, nebo kdo to vlastně je, mi dává prostor se rozhlížet. Nakláním hlavu a pročítám se těmi vzkazy. Když dojdu k povzdechu „Najdu někdy to, co hledám?“ , nůž v obchodníkově ruce vyškrábne háček nad E v odpovědi na ten vzkaz.“URČITE“.

„Čekal jsem na někoho s modrou kůží, abych ten háček dopsal. Je dobře, že jste přišla. A tady máte všechno, co potřebujete,“ řekne a podává mi nůž. „Potřebuji do vás zabalit jednu potrhanou knihu. Není velká, nebojte se. Ani bolesti se nebojte. Nejlepší je to z pravého boku.“

Dveře se zavřou a já stojím na neuvěřitelném místě s neidentifikovatelnými pocity a vůbec nevím, co po mně žádá. V tom si všimnu plakátku na vnitřní straně dveří s ilustrovaným návodem: KTERAK DAROVATI KŮŽI. Jako ve snách…daruji svou kůži podle návodu. Bolest necítím, měl pravdu. Uklidím krev i slzy na podlaze, což je poslední okénko z instruktážního letáku, a vyjdu ze dveří. Obchodník už tam čeká a z rukou mi bere nůž…a kus mé kůže.

„Dobrá práce, dobrý řez. Děkuji. Jako odměnu si vyberte knihu, která se vám líbí. Všechny jsou vázané v lidské kůži. Každá obsahuje jeden lidský život. Ne všechny jsou dopsané.“

A to jsem si myslela, že mě na mé cestě už nic nemůže překvapit! Procházím se mezi regály a obchodník zatím zpracovává mou kůži nějakými oleji. Voní to tady po rašelině. Ani nevím, jak dlouho jsem si svou „odměnu“ vybírala. Vím jen, že obchodník mezi tím vypálil strom poznání do mé svlečené kůže a nějaká písmena. Pobíhal pak se mnou mezi regály a sbíral potrhané listy, které opatrně vkládal do „mého obalu“ a mě si nevšímal.
Když zjistil, že pozoruji jeho zaujetí prací, i to, jak do té knihy vkládá i čisté listy, jen se pousmál „Ta kniha ještě není dopsaná, víte? Tak vybrala jste si?“

„Ano, ale vůbec nevím, co v té knize je. Nějak mi to nejde číst,“ v očích mám tisíc otázek, které ignoruje.

„To vás nesmí odradit, však časem přijdete na to, jak se takové knihy čtou,“ a bere mi knihu z ruky.
„Hm..zajímavá volba..z oddělení Libry Prohibity, že? No, uvidíte, co vám to dá nebo vezme. A tady ještě má navštívenka,“ a podává mi malou kartičku s nápisem L+V.

„To můžete používat jako záložku do té knihy a přemýšlet, co ta písmena znamenají,“ šibalsky na mě mrkne, když poslechnu jeho doporučení a vizitku vložím do knihy.
„Vězte, že ta dvě slova jsou jediným možným lékem pro duši. A je jedno koho nebo v co. Důležité je být toho schopen. Na shledanou, kdybyste snad ještě někdy našla odvahu znovu přijít. A děkuji.“

Jako v transu, zmatená a bez pozdravu vyjdu ze dveří. Vítr mě probere do reality šedého města. Zhluboka se nadechnu a skloním hlavu, abych setřepala myšlenky do jednoho místa a začala je zpracovávat. U nohou se mi kutálí zmuchlaný papír. Zvednu ho. Ničeho jiného nejsem schopná a potřebuji nějakou fyzickou akci, která by po těch několika hodinách nebo dnech, co já vím, uvnitř podivné (sv)lékárny, dávala smysl. Je to propagační leták ministerstva zdraví: DARUJ KREV, DARUJEŠ ŽIVOT. A pod tím je napsané ještě něco tužkou. Natočím se ke světlu osmiplamenného svícnu ve výloze a louskám ten dovětek. „Daruj kůži, daruješ Žití duši. Láska + Víra je jediné, co ji léčí a sluší.“

Opouštím podivné město. Za mými zády zhasínají světýlka svíček. Díra na boku mě trochu pálí, ale bolest stále necítím. Naopak. Mám pocit…očištění. Na oloupaný bok si přikládám tu svou "odměnu", aby se mi lépe nesla. Je docela těžká. Něčí život zabalený v jeho kůži? Naučím se to někdy číst?

Ta kniha pomalu vrůstá do rozšklebené jizvy na pravém boku během mé cesty a já ve snách vídám zvláštní obrazy i skicy cizího života s ústředním motivem Malého Slunce…