Barva msty

I

Nad krajem se začínal rodit nový den. Temnota pomalu ustupovala prvnímu dennímu světlu a první ptáci se postupně probouzeli a začínali zpívat dalšímu novému ránu. Temnota se však své vlády vzdávala pomalu a neochotně. Hledala si úkryty v zákoutích, za domy, v zahradách, v úzkých uličkách města a také v myslích ještě spících, ale i bdících smrtelníků a jejich panů.

Vkradla se také do snů mladé ženy spící pod lehkou přikrývkou v jednom z laciných hostinců uprostřed města. Náhodný pozorovatel by si myslel, že je pod přikrývkou jistě nahá a zálibně by se snažil poodkrýt alespoň něco málo z půvabů oné dívky. Její nejlepší léta na vdavky již byly dávno ty tam, ale nemohlo jí být víc než 22 jar, i když hluboké kruhy pod očima a jemné vrásky napovídaly něco jiného…

Ortainé se zprudka posadila na proležené posteli.

„Tolik ohně….křik………..náš domov….!“

Přikrývka sklouzla a odhalila pevné, ale ne obtloustlé tělo oblečené do lehké kožené zbroje. Těkala očima po pokoji. Jistě, probudil ji sen – jeden z jejích snů - ale i tak se jí na obyčejné cimře něco nezdálo. Židle s uraženou nohou, malý stolík v rohu, vybledlé, otrhané tapety, okno s nánosem staleté špíny. Všechno sedí. Počkat – okno! V okně se rýsovala kulatá, nepřirozeně šedá koule. Věděla už dobře jak hlava ve skutečnosti vypadá, proč a kdo ji tam dal a taky, že musí co nejdříve zmizet.

Zvedla se z postele a s menším nožíkem skrytým v dlani svižným krokem vykročila ke dveřím, tak aby nenadělala zbytečný rámus. K oknu už se nepodívala. Byla to chyba. Okno se s rachotem rozlétlo, než se stačila otočit, neznámý udělal dva rychlé kroky a pevná paže ji ovinula krk. Ta druhá jí přitlačila dýku na ohryzek. „Zmizíš z města, do večera budeš pryč nebo se vrátím,“ zasyčel nenávistný hlas. Dýka na krku lehce povolila. To byl její okamžik. Vrazila nožík útočníkovi do obličeje a vysmekla se z nepříjemného objetí. Měla štěstí, vypíchla mu oko. Přiskočila k malé brašně u dveří a z pochvy vytasila meč. Krev smísená se sklivcem mu tekla po tváři. Tlumeně skučel. Bleskově přiskočila k útočníkovi, ale ten už na nic nečekal a vyskočil oknem do slábnoucí tmy.

Mimoděk se podívala na podlahu pod oknem. Hlava se naneštěstí skutálela tak, že jí viděla do obličeje. Bílý plnovous, vrásčitá dobrosrdečná tvář. Braumus, léčitel, vědmák, její přítel.

„Malý kluk, jen šest jar uplynulo od jeho narození, ležel na zemi. Braumus se nad ním sklání, pomáhá mu na nohy a podává si vydlabanou tykev plnou vody. Čistí s ní chlapci odřené koleno. Rána je plná hlíny. Slyší sama sebe, jak na oba volá.“

Odtrhla zrak od ohavné podívané. Na zemi bylo ještě něco. Ve svitu nadcházejícího dne se tmavě leskla krev. Popadla brašnu, tiše otevřela dveře na chodbu a co nejtišeji se vykradla z hostince.

II

Ráno bylo hodně chladné. Nastávající podzim se stále více hlásil o slovo. Tmavé siluety domů stínily pronikajícímu světlu, aby odkrylo hříchy noci. Pro město bylo běžné ráno najít pár mrtvol, někdo se probudil okraden, pár zbitých či opilých mužů se vracelo po celonoční zábavě, děvky se pomalu stahovali do nevěstinců nebo aspoň do tmavých uliček, kde na ně nebude tolik vidět a nezahlédnou tolik pohrdavých pohledů paniček z lepších kruhů, jejichž manželé si u těchto dívek v noci krátili dlouhou chvíli a uspokojovali své zvrhlé chutě, jež by před svými jistě počestnými manželkami nedali najevo. Pro Ortainé to nebyl běžný obraz. Stále si na něj nezvykla. Do města dorazila před pár dny a vždy ji šokovala syrovost života, jež doma na vesnici ztěžka kdy vídala.

Vykročila jistým krokem podél domů a za chůze se zahalila do plátěné černé kápě, kterou si stáhla do očí. Do rozednění zbývalo ještě dost času, i když ve městě byl slyšet první ruch. Pod nohami mezi střepy se zaleskla kapka krve. Rozhlédla se po okolí a zrak jí padl na roh domu, na jehož šedé špinavé zdi byl červený otisk prstů. Vykročila k němu. Od odchodu ze svého domova stále přemýtala, proč se jí její nepřátelé nezbavili. Možná pro ně nepředstavovala velkou hrozbu a bylo jednodušší ji zastrašit, aby se vzdala svých úmyslů. Možná… Neznala své nepřátele, což skýtalo výhody i nevýhody.

Pozorně sledovala zem, aby nepřehlédla případné stopy. Kapek stále přibývalo. Její stopa se ztratila v tratolišti před řeznickým krámem. Zaklela. Nezbývalo, než se otočit a jít hledat nový hostinec. V tom si všimla pohybu u zdi jednoho z domů. Tmavá postava sebou trhla, když ji zahlédla a zmizela. Ortainé tasila meč a nechala jej skrytý pod pláštěm a vykročila k onomu místu.

III

Sledoval ji od chvíle, co se dostala do chýše vysloužilého vojáka. Jeho úkolem bylo zjistit o ní co nejvíce informací a případě potřeby ji odstranit z cesty klanu. Za celou dobu si ho nevšimla. Čím déle ji pozoroval, tím déle mu připadala zajímavější a složitější. Zezačátku ji považoval za hlupačku. Nána z vesnice, co si myslí, že dobude svět a pomstí své blízké. Doby ženám nepřály a jen těm nejsilnějším a nejchytřejším se podařilo vydobýt si respekt a postavení ve světě. Vesničanky se vdávaly kolem 15. roku a jejich jediným úkolem bylo sloužit svým mužů, péče o děti a o domácnost.

Po dnešním útoku zjistil, že klan si na špinavou práci nenajal jen jeho, což pro něj byla jistá výhoda – mohl se odchýlit od původního plánu. Na práci mu nezáleželo, chtěl ji poznat – ne snad proto, že by byla pohledná, ale proto, že jej skutečně zajímala. Toho rána však udělal chybu. Sledoval ji při stopování a nedal si pozor na to, aby nebyl vidět. Lekl se, když vykročila směrem k němu. Zatím nechtěl, aby se setkali, mohla by ho považovat za nepřítele a to z nějakého důvodu nechtěl.

Stín zmizel ve tmě, tak jako se objevil. Už ho nenašla – ani jednoho. Zasunula tedy meč do pochvy a vykročila hledat nový hostinec na dočasné ubytování. S tím starým už ji nic nespojovalo.

IV

Rozednívalo se. Toho rána už neusnula. Ležela na stařičké posteli v jiném hostinci a přemýtala o dnešním ránu. Věděla, že útočník patřil k jejím nepřátelům, jiné nepřátele snad neměla, ale stále netušila, jak ji sledují. Po dnešním ránu věděla, že má v zádech někoho, kdo je jí neustále v patách a sleduje ji. Přemýšlela, jak onoho pronásledovatele chytit do pasti a pak zneškodnit. Nechtěla zabíjet, ale ani mít někoho nebezpečného v patách. Myšlenkami zabloudila do dob, kdy jí takové „sledování“ nebylo nepříjemné.

„Jde za námi? Noták, Lariso, kam se díváš? Je tam?,“ nedočkavě jsem dorážela na přítelkyni. „Je, nespustil z tebe oči, určitě má zájem. Zajdi k Tesmiraf, vyloží ti karty,“ odpověděla a v jejím hlase bylo zřetelné pobavení. Ještě jednou se nenápadně ohlédla a vykročila ke mně. Má nejlepší přítelkyně. Při kolébavé chůzi si hladila břicho. Nejpozději do měsíce svému muži porodí druhé dítě. Nesmírně jsem jí záviděla.“

S trhnutím se probrala. Jeden z jejích snů – snů co ji trápily, neustále ji vracely do minulosti ale také jeden z důvodů, proč se vydala na svou cestu. Nikdy nezalitovala, ale často pochybovala o smyslu. Občas se sama sebe ptala, proč to všechno dělá, nikdy nebyla tak silná, aby někoho zabila. Nikdy nemrzačila, nikdy se nechtěla zaplést do problémů. Nikdy nechtěla přijít o to, co jí bylo nejcennější. A právě proto se nikdy neobrátila a nevzdala se. Byla smířená se svou smrtí.

Rozhodla se vyrazit do města, vždy se hodilo prozkoumat terén, možné úkryty před nepřáteli a také rozhodit sítě a zjistit pár informací.

V

Dopoledne bylo horké a bylo nepříjemně dusno. Všechny pachy města ještě o to více zesílily, a proto se rozhodla bloudit spíše dál od centra. Prohlédala si stánky a obchody s nejrůznějším zbožím a sledovala, jak se kolem ní odvíjí život lidí stejných jako ona sama. Naproti žena o něco starší než ona smlouvala s pekařem o cenu chleba, na druhé straně ulice jiná žena vyhazovala věci svého muže na špinavou ulici a nevybíravě ho častovala peprnými nadávkami. Z lepšího podniku se právě vykolébali dva muži, podle oblečení z lepší sorty a nahlas se smáli a dělali necudné posunky na kolemjdoucí ženy. Mimoděk se usmála. Nasávala atmosféru okolí a pomalu vykračovala městem.

V tom si všimla muže, který ji pozoroval. Příliš dlouho na zběžný pohled. Pak se ztratil v davu. Přidala do kroku. Viděla pořád na jeho kabát. Nenápadně se na něj pověsila. Přidával do kroku a náhle odbočil do malé uličky vlevo. Zaváhala. Má nebo nemá. Vždyť je to jedno, nemá co ztratit. Rozběhla se za ním.

Hned na okraji ji do nosu uhodil nesnesitelný puch zvratků, moči, splašků a buhví čeho ještě. Na zem se dívala spíš zběžně, aby nezakopla, jinak si to, čím byla ulice pokryta nechtěla příliš prohlédat.

Muž se ztratil. Skoro pokrčila rameny a vykročila hlouběji do uličky. Jistě, že o pár okamžiků později svého rozhodnutí litovala. Z nízké střechy před ní se spustil jeden muž a za ní jí cestu zastoupil druhý. Tasila meč. Muž před ní se zlověstně zašklebil. Vyrazila proti němu vší silou.

Podařilo se jí ho srazit na stranu a dostat se za něho. Výpad. Krk minula jen o malý kousek, ale i tak mu náhodou rozsekla tepnu. První výstřik rudé krve skropil špinavou zeď než útočníkovi došlo, co se stalo. Ovládl ho vztek a zoufalství zároveň, rozběhl se a široce se rozmáchl. Uhnula, ale dostala se zády k druhému útočníkovi, který využil situace a zezadu jí sevřel silnou paží hrdlo. Zrovna tak ale věnoval pozornost druhovi, kterému znatelně ubývalo sil. Ruka s dýkou se rychle blížila k jejímu hrdlu. Pomalu jí docházel vzduch a tak další sekundy se táhly jako med.

Dýka se blíží, druhý muž klesá na kolena držíce se oběma rukama za krk, v očích má hrůzu, stisk kolem krku svírá stále více. Počítala sekundy do konce života a těšila se na shledání s blízkými, když stisk povolil. Nejen povolil - úplně ustal a bezvládné tělo ji shodilo do splašků na zemi.

Chvíli trvalo než jí došlo, co se stalo a pokusila se dostat z pod muže. Vyklouzla překvapivě lehce, vmžiku byla na nohou a svírala svůj malý meč proti možnému útočníkovi.

Muž se překvapeně ale sebejistě usmál. Pokynul jí přátelským gestem – ukázal prázdné ruce. Nevěřila mu. Nedokázala přesně odhadnout velikost ani věk muže. Byl skrytý do kabátu zrovna tak jako ona a věkem mohl být někde mezi mládencem a mužem.

„Tak jako její muž, její Goran. Jeho tvář, tělo, dech…“

VI

Tak tak ji stihl zachytit, než znovu spadla do smrduté břečky. Připadla mu lehká a křehká jako pírko. Sledoval ji celou cestu až sem a jakmile odbočila do malé uličky, okamžitě věděl, že si zadělává na problémy.  Vylezl na jeden z nižších domů a sledoval ji ze střechy. Stále ho mátla – do uličky se vrhla jako bojovnice s lety praxe z arén i když bylo jasné, že kdyby došlo k boji, musí prohrát.

Vzal ji do náručí a nesl do svého domku na okraji města. Nežil tu trvale, ale za nic tu nemusel platit a tak se mu vyplatilo udržovat si tu „úkryt“. Na tázavé pohledy odpovídal omluvným úsměvem a historkou o své ženě, která ráda holduje vínu…

Domek měl původně bílou, nyní už zašedlou barvu a doškovou střechu. Nenáležel k němu žádný pozemek, kromě malé předzahrádky. Skládal se ze dvou stroze vybavených místností. Pro leckterou rodinu ve městě by mohl znamenat domov s velkým D.

Bylo tu vše, co potřeboval, když se vracel, ze svých „obchodů“ – postel, plátěné obvazy, trocha bylin, deky a kožešiny, něco na zahřátí, strohý nábytek, váček mincí ve vydlabaném dolíku v trámu a pár dalších nezbytných věcí. Mockrát se mu vyplatilo mít vybavené zázemí.

Uložil ji do postele, stáhl z ní smradlavou zbroj a zběžně zkontroloval, zda nemá nějaká zranění. Když nic nenašel, zabalil ji to do dek a dal se do čištění zboje a pak do přípravy jídla. Když byl se vším hotov, odešel do města nakoupit nějaké potraviny na dalších pár dní.

VII

„A pak upustila jeho ruku, ruku, kterou ji tolikrát hladil, která byla najednou pouhým kusem mrtvého masa. V dalších okamžicích se chtěla zbláznit.“

Spadla. Netušila z kama, ale věděla, že to nebylo vysoko. Rozhlédala se – věděla jistě, že tu nikdy nebyla. Byla jen ve spodním prádle. Zbroj a zbraně byly pryč. Panikařila. Někdo ji určitě odnesl z… z kama? Ulička, špína, útočníci. Už věděla. Určitě ji bude násilím držet v domě a znásilňovat. Na malém stolíku, ale bylo nachystané ovoce, kus slaniny, chléb a víno. Nerozuměla tomu, ale věděla, že musí pryč. I bez zbraní.

Rychle prohledala domek, ale nic ze svých věcí krom svých kalhot, velké mužské košile a malé dýky nenašla. Spěšně se oblékla, vyplížila se z domku a rozběhla se nejbližší ulicí pryč.

VIII

Kráčel rychlou chůzí zpět do úkrytu. Docela se těšil. Doufal, že si bude chtít povyprávět a trochu ho seznámit se svými plány. Pomohlo by mu to dokončit zakázku, ale o to neměl zájem, peněz měl i tak dost. Pomalu se blížil k chalupě, ale už z dálky viděl, že něco není v pořádku. Dveře byly dokořán. Vběhl dovnitř. Byla pryč. Deky ležely na zemi, jídla se nedotkla, zmizela náhradní košile, její kalhoty a dýka. Zklamaně se posadil na postel. Přece ho nemohla považovat za nepřítele, po tom, co ji zachránil!

Boty měla pořád v koutě, kam je odložil. Ven musela jít bosky. Není moc lidí, co by po městě chodili bosky a žebráky stráže vyhnaly za brány… Vyběhl z domu a jal se prohlížet jeho okolí. A opravdu – narazil na pár čerstvých stop. Stopování ho učil jeho děd. Bývali si blízcí, ale okolnosti je rozdělily na dva nesmiřitelné tábory.

Šel po stopách a pak uviděl na konci dlouhé a široké ulice mihnutí bílého plátna. Rozběhl se, ale za rohem byl jen jeden z obtloustlých měšťanů. Zaklel. Ztratil ji. Doufal, že ne nadobro. Myšlenka, že by ji už neviděl v něm vzbuzovala neklid.

IX

Doběhla na konec ulice. Po týdenním pobytu ve městě už se v úzkých uličkách dobře orientovala. Běžela po té nejrušnější a doufala, že její stopy bosích nohou se ztratí ve změti jiných šlépějí. Skrčila se do úzké mezery mezi domy, když probíhal kolem. Tušila, že to není nepřítel, ale nemohla si být ničím jistá a navíc – ona si řeší věci sama na vlastní pěst! Od začátku až do konce. Ale s tímhle „vybavením“ nemohla odjet z města. Už tak jít po ulici bylo nebezpečné i za bílého dne. Rozhodla se co nejrychleji dostat do hostince.

Cesta se protáhla až do odpoledne. Zkoumavé, pohrdavé či mlsné pohledy mužů a žen jí byly nepříjemné. Byla ráda, že už je konečně v malé cimře. Natáhla se na postel a znovu přemýšlela nad vším, co se dnes stalo.