Jednou v parku...

Park byl opuštěný jako nikdy předtím. Lampa vypovídala službu, ale přeci jen ještě stihla posvítit na cestu potácející se postavě, která se zjevně chýlila k lavičce. Tam se zhroutila a těžce oddychovala. Člověk nechal ruku viset, ale najednou měl pocit, jako by ji někdo pod lavičkou stiskl. Ucukl a schoulil se do klubíčka. Lampa už nadobro zhasla.

Odněkud se vzalo ale jiné světlo. V dálce se objevila bílá tečka a přibližovala se k člověku. Amorek si sedl na opěradlo lavičky. Spokojeně se usmíval, třepetal perleťovými křidélky a zářil.

„Co tady děláš…co si zač?!“ zachroptěl člověk na lavičce a těžce vydechl.

„Jsem bůh lásky. Nově zaučený. Co se ti stalo?“ promluvil amor zvonivým hláskem.

„Tak strašně to bolí! Zavolej pomoc,“ vzlykal člověk.

„Bolí tě to na místech, o kterých jsi až dosud nevěděl, že je máš?“ chtěl vědět amorek.

„I tak se to dá říct,“ zavrčel člověk.

„Víš,“ řekl konejšivě bůh lásky, „pomoc nepřijde. Nikdo ti tak dobře nesetře slzy jako ten, co je způsobil.“

„Co to meleš? Tak zavoláš někoho? Nebo tady chcípnu! Co se to sakra děje?!“ supil člověk a kroutil se v bolestech.

„Je to prosté – zamiloval ses. Láska bolí. Ale po strastiplné cestě tě čeká otevřená náruč, kterou láska nabízí.“

Člověk si začal ohmatávat tělo. Našel centrum bolesti – v rameni. Párkrát přejel po místě rukou, pak řekl: „Doprdele.“ Rána byla hluboká. A kulky ještě hlouběji.

„Myslím, že jsem dostal dvě. To nepřežiju,“ zašeptal člověk.

„Dvě dívky najednou? I taková láska existuje. A ta bolí daleko víc. Ale můžeš být klidný, stejně nejvíc ze všech bolí ta neopětovaná. To ti je takový zvláštní pocit – při pohledu na toho dotyčného ti někdo začne jícnem lít horký beton, který se ti v břiše zacelí. A ten puls, propána! Nedávno jsem někoho takového měl na starost.“

Amor mluvil do noci, aniž by si všimnul, že už ho posluchač nevnímá. Po chvíli se na člověka podíval. Měl zavřené oči a nedýchal. Zpod lavičky se zdvihl černý anděl a mnul si oči. Byl zjevně ospalý. Zívl, vzal člověka do náruče, podíval se na něj a pak na vyděšeného amora.

„Tys ho těma kecama uspal, brácho.“