B(l)ije mi srdce

Bije mi srdce
a přemýšlím jak dlouho ještě
bude bít.
Bych já chtěl lásky zakusit dřív,
než zemřít sám v osamění.

Je dlouhá temná noc, poklidná,
z nitra dere se splín ven,
a venku za oknem je svět.

Nespoutaný svět plný sváru,
intrik a různých čárů.

Z nitra teče bol
a je to dobře.
Hnis už dozrál a je čas jej odstanit
nožem, vyříznout a k tomu jehlu a nit?

Proč to nechat zajít tak daleko,
že do bot čistých znova nateklo?

Čistí jsme jen chvíli,
a stojí to čas a píli si to udržet.

Takový je svět pomijívosti
a honitby za vánkem pouhým.
Užrán svou nicotností, vyhřeznuté mám vnitřnosti
a chroptí duše mé maličkosi.

Jak asi malá bude při posledních úderech srdce?
Možná asi jako bobek od srnce,
možná menší.

Ačkoli bych sám chtěl si odpustit, hnisu,
tak nemohu. Jsem mimo mísu.
Sám si člověk nepomůže.
To co vidět nelze je pomocí.

Můžu sám snažit se uzdravit,
nožem svým pomoci vyplavit, hnis a tu plíseň,
jež tíseň dala vzrůst, a sobectví jež hnojilo,
a místo toho aby se hojilo,
v nitru se nechutně rojilo běsnící monstrum,
kterým teď sám v sobě jsem.

Jak rána odporně zanesen lítostí,
střídajíc k tomu kus nasranosti.
Strach a soužení duše kruté,
jež touží snad po zlatých prutech
a přesto, i by dostala je, syta nikdy nebude.

Hladoví a bude hladovět,
dokud sama dřív nezavrhne svět,
jež křičí, jen o piči a s kurvami řeč ničí.
Svět je všech a přitom ničí.

Zavrhnout svět a upnout se k Bohu,
to je jediná věc, co mohu.
Na tom opravdu záleží.
...

Ne na tom kdo kolik vytěží z času,
jež mohl využít a šířit Spásu.
Jsem strašný chlap
a bratr všech ďasů,
Chlast to je hnus
a ovládá masu.

Jsem vlastně pokrytec
a pokrytcem zůstanu,
dokud vše nevyznám,
dokud nepřestanu dělat co nechci
a jiným zakážu.¨
I nyní věřím že:
S Bohem vše dokážu.