Životní drama (alias Harmonie) - začátky

Začátky

                    Vracím se do roku 2003, do doby, kdy mu na rameno netrpělivě poklepával rok 2004. Tehdy jsem zažila své první setkání s láskou. Připlížilo se mlhavě, poeticky a odešlo. . .  ale to až později.

                    Dlouho mě nikdo nezajímal. Snad každá holka s někým chodila, o někom snila, v noci si vylévala srdce do polštáře. Po stěnách pokoje si vylepovaly plakáty sportovců, herců, zpěváků, bavičů, svalovců, kluků a týpků. Jen já nic. Možná mi dokonce občas záviděly, že se nesoužím pomyšlením na nějakého kolouška, slaďouška, plyšáčka, šampóna nebo náhradního taťku. Jedinej opravdu krásnej chlap je totiž Robbie Williams. Kdyby se mi někdo zamlouval, byl by to typ tzv. „star“ neboli „hvězda“, člověka, kterého je všude plno, na svět se dívá optimisticky, umí bavit společnost, prostě na dálku sálající charisma. Když už jsem u těch „slepičích“ myšlenek, velké oblibě se těšila autorka Lenka Lanczová. Jak já tu ženskou nenáviděla. Slinty pro malé, ducha prosté bárbínky. Holky se často předháněly v tom, kolik make-upu stačily odcizit své matce, komu řasenka zhustila řasy desetkrát a komu tři sta padesát krát, ke komu jde zelená, modrá, červená skvrna místo očního víčka. Zkoušely si, která nejlépe namaluje sobě nebo jiné oční linky. Chtěly a dělaly se starší. Ta se líbala s oním na záchodcích a ona se líbala s ním za vodárnou. Jednu škádlili, že měla prsa jako špičky a druhá měla kozy jako vozy, jak se jí zdvihaly, když běžela ze schodů, to byla podívaná. Pokochaná. Jen jediná jejich záliba mi vrážela kůl do srdce – když se učily líbat mezi sebou, aby byly pro pány kluky připravené. Ale to bylo ještě mnohem dříve. U paneláku stál zástup holek, losovalo se, která zkusí políbit kterou. Strašně ale fakt strašně jsem toužila hrát s nimi, jen jsem na to neměla dost odvahy. Pro mě to bylo jiné. Zatrnulo ve mně pokaždé, když jsem ten polibek viděla.

                    Častokrát jsem se přistihla, když jsem se dívala na film… „ta herečka je ale pěkná, ty černé, husté, vlnité vlasy do pasu…smyslně krojená ústa, malý nosík, velké čokoládové oči…nebo jiná…takové modré oči…jak já bych chtěla mít modré oči…“. Tehdy jsem tomu nepřikládala žádný význam. Proč taky? Myslela jsem, že tak soudíme sebe samy a všechny ostatní holky nebo ženské. Jenže ony spolužačky a kamarádky se kochaly pány po boku těchto překrásných dam. Vlastně jsem nikdy muže nevnímala. Nepamatuji si mužské tváře, neumím je rozeznávat. Jsou pro mě všichni stejní (ale ne parchanti či proradní, jak se vyjadřují ostatní ženy). Jejich tváře jsou jako písek na pláži, který omývají vlny, a pak přijde nakonec příliv. Nic nezbude. Ani stopa.

                    Jednou se mi omylem (nikdo mi to nevěří) stalo, samozřejmě před hodinou tělocviku, že jsem dala pusu na pusu svojí spolužačce u tabule. Všichni spolužáci svačili a všichni to viděli. Od té doby ze mě byla lesba.          Poprask. Hrůza. Šeptalo se o mě, ale kamarádky, které jsem do teď měla, mi zůstaly. I ona políbená slečna stála při mně. Jen trochu nechápajíc. Jedna spolužačka, Nika, se ke mně najednou začala chovat jinak. Ptala se mě na tu pusu (ten den díky bohu nebyla ve škole přítomna), odvětila jsem jí jen, že to byla nešťastná náhoda. „Co to děláš? Nech mě bejt! Slez ze mě!“ řvu. Nika mě v nestřežené chvíli o těláku povalila na zem, klečela na mě. Evidentně jí to dělalo dobře. Svírala mi pevně ruce, abych nemohla ucuknout. Bránila jsem se. Rádoby nevinné kočkování. Nika pěkně narostala. Cvičila a posilovala, měla svaly jako mladý muž. Nosila zvláštní hadry, takové ty lesklé a až na tělo, těsné. Snad nikdy nechodila do školy v sukni. Byla jiná. Vlasy na krátko - nagelované. Ani ona neunikla pozornosti spolužáků. Za zády o ní tlachali. Tuším, že jsem se jí líbila, neboť kočkování o hodinách tělocviku pokračovalo. Pod tou maskou drsoňky se skrývala neobyčejně krásná tvář, snědá kůže, velké kakaové oči, vysoká holka s plochou hrudí a nekonečně dlouhýma nohama. Škoda, že je nikdy neukázala. Vypadala tak nějak exoticky, mimokrajně. Od té doby jsem nesnášela hodiny těláku ještě víc.

                    Možná bych se k ní chovala jinak, kdyby….žádné kdyby. Později sehrála v mém životě takovou malou vedlejší roličku. Ale teď… „půjdeš se mnou na brusle? Umíš bruslit?“ „Ne,“ jsem stručná. „Tak tě to naučím.“ „V kolik?“ „ Sejdeme se ve čtyři u přejezdu a půjdeme na řeku.“ „OK.“ Chytila jsi mě ze zadu, i přes ty všechny vrstvy cítím tvé teplé dlaně, jak vlhnou touhou. Svíráš mé boky, velmi velmi pevně. Málem by se mi tahle epizodka vykouřila z hlavy. V té chvíli jsi dokonalá. Zjevení. Tvé svalnaté ruce v mžiku zněžní. Zkřivíš tvář. Nebo se pouze usmíváš. Přirozeně. Kdybych tehdy poznala, co se ti honí hlavou…snad už tehdy jsem mohla patřit k políbeným. Ne to není láska, okouzlení. Pouhé střetnutí dvou – v jednom bodě podobným, stejných, smutných duší.

                    Přemýšlím. Když se mě někdo zeptá, jak se pozná lesba? Copak musí být taková holka mužatka? Že si nemaluje tvář? Od mala si hraje s autíčkama, hraje na vojáky, leze po stromech? Nenávidí lokýnky a vzorný šatičky, panenky, kočárky? Jí špenát, aby měla sílu jako Pepek? Jsou to žvásty! S chutí je smetu ze stolu, rozšlapu, rozdupu, zabořím do země ta malá nechutná smítka. Lesba? Roky jsem to nemohla nahlas vyslovit, natož se sobě podívat do zrcadla, do duše…očí. Za prvé lesby mívají občas ve zvyku mluvit o druhých dívkách a ženách jako o slečnách. Za druhé tyto ženy se nemusí notně stylizovat do mužské role. Dobrodružství. Ano. Dobrodružství je od mala zajímá, objevovat neznámé výše, hloubky, šířky, délky. Tyto dva rysy spojují tuhle…skupinu.