Kam se všechny poděly?

Byla jsem zvyklá, že byl vždy ráno v kuchyni ruch. Moje miminko se dožadovalo mlíčka, a to okamžitě, manžel snídaně, protože šel do práce a pod nohy se mi pletly kočky. Ty chtěly snídani také. Milovala jsem ten ruch. Dívala jsem se, jak všem chutná.

Zaznamenala jsem ale, že chybí má černá kočička. Však ona přijde, až bude mít hlad, pomyslela jsem si.

Protože je jaro, pustila jsem se do většího úklidu. Pomaloučku, jen jak mi to miminko dovolilo. Všimla jsem si, že zmizely i ostatní číči. To je ale normální, nesnáší zvuk vysavače, všudypřítomné koště a vůni mycích prostředků. Odpoledne jsem měla zhruba hotovo. Již dávno byl klid mých smýčících zbraní, - ale kočky nikde. To se mi ještě nestalo. Neustále mi dělají lotrovinky, pletou se mi všude a hledají nějaké laskominky. Mističky se žrádlem jsou plné. Je divné, že zmizely VŠECHNY kočky. Proběhla jsem celou zahradu, ale nebyly ani na svých oblíbených místech. Když jsem se vracela, měla jsem slzy na krajíčku.

Na zahrádce ryla na záhonku v zemi moje maminka a zeptala se, co se děje.

„Někdo mi ukradl kočky, ...“ vzlykla jsem.

„Jo, šel tudy jeden hladovej, ...“ dělala si legraci maminka.

Doma jsem se snažila zabavit prací. Z pokoje byl slyšet smích syna a manžela, a tak jsem šla alespoň pověsit záclony, dokud mě nepotřebují.

Skříně nemáme staré, ale jak se různě sesedají, nejde většina z nich dovřít. Když se upraví dveře, aby šly dovřít, skříň se opět pohne a nejde to znova. Vzdali jsme to. Dveře jsou stále pootevřené.

Jak jsem se ale vyjevila, když jsem chtěla sáhnout pro čisté záclony. Byly zde všechny kočky okolo té černé a té na bříšku leželo mourovaté koťátko. V očích měla hrdý výraz: „Že je nejhezčí na světě?“ A upřely se na mne modré pohledy ostatních koček: „Že je krásná, necháme si jí, viď, PROSÍÍÍM?“

„No jo, ...“ vzdychla jsem poraženě, „tak se ale pojďte najíst, potvory.“

Záclony nešly již v žádném případě použít, ani vyprat a ty opice měly vzadu schované koťata ještě dvě. Ale je jaro a to k němu patří.