Co k tomu ty lidi vede?

Co k tomu lidi vede?

Tak jme se vrátili z hor. Mám dobrou náladu, jsem opálená, místy spálená a měla bych napsat odpočatá. Úplně každý to tak říká. To bych ovšem strašně lhala, připadám si sežvýknutá, vyplivnutá a převrácená na ruby. Bolí mě všechny svaly. To je zajímavé, že si člověk uvědomí kolik svalů má, až když ho začnou bolet.

A to jsme prosím šli jen na Girovou. No, abych byla upřímná, moc jsem se do toho nehrnula, raději bych seděla pěkně pod lípou na sluníčku a psala si do malého bločku pohádku, jenže pak by si všichni mysleli, že už jsem úplně na odpis.

Fakt nechápu, co k tomu lidi vede, štráchat se do strmých kopců s jazykem na vestě.

Čerstvý vzduch mé plíce stejně odmítají, jelikož nejsou zvyklé. Jak si mám asi všímat přírody, když dýchám jako parní lokomotiva,  zbytkem sil myslím na poslední věci člověka, jako že hrob nechci, jen spálit a rozptýlit, pokud dostanu infarkt, jestli pošlou vrtulník a kde by tady asi tak přistál. Takže sanitku, no jo, než dorazí, stejně bude pozdě.

Akorát jsem si všimla, že je sucho a na horách ještě není listí na stromech.

Takové ty zastávky a obdivování výhledu mně dráždí, kvůli těm pitomým komentářům, jako

„ to je ale nádhera, dívejte se na to!"

Na podzim, povinné obdivování barevné škály stromů s nezbytným komentářem,

„ takový nádherný podzim, ty barvy!"

Vidím, ne? A nechápu, proč mi to musí někdo popisovat, jako bych byla slepá, nebo co!

                  Na štěstí, je na každém vrcholku hospoda. Kde není, nikdo mě nedostane ani kdyby mi tvrdil, že se tam těžily diamanty a skoro každý tam nějaký najde.

Pivo tam měli jako křen, naštěstí.

To jsme jednou byli na borůvky na Ostrém a představte si, chata byla zavřená!

Ke všemu pršelo. Na zpáteční cestě se ze mě kouřilo, doslova, fakt jo, stoupala ze mě pára.

V autě jsem pak ztuhla, vystoupila shrbená a stavila se do večerky koupit něco k jídlu.

Prodavačky vytřeštily oči, chytaly se úlekem za srdce, vykřikujíc zděšeně,

„ proboha! Co se vám stalo!"

To ani nemluvím o Tatrách.  Štráchate se třeba na Teriho chatu, hodinu za hodinou ji máte jako na dlani a pořád tam nejste. Pak aby jste náhodou nepřišli na lepší myšlenky, vám ukážou takové mravenečky šplhající po kolmé skále.

„ Tam jsou  řetězy", podotknou.

„ A dostaneme se pohodlně na Zbojnickou chatu"

Prý pohodlně!

 Tehdy jsem začala brečet, veškeré zacházení fakt vydržím jen občas.

A Kriváň! Fujtajbl!

Takže, víte co?

„ Dejte mi už svátek!"

Fakt nevím, co k tomu lidi vede. Připouštím, že některé to asi vzrušuje, nebo co, proč ale, se toho musím účastnit i já?

Dobré pivo mají i dole a levnější.