#66

Je mi jak šedesátšest
Páchnu si v domově svých rodičů
Neschopen pohnout světem
Nevěda jak odnít životu ten smutek
To je tak když zůstaneš sám
Procitneš uprostřed pouště
Mysliv si že jsi byl v oáze
Oáze radosti štěstí a souhry
Lidé jsou různí ale občas ten pocit
Že mají hodně společného
A pak jen pár skvrn nejen tvého spermatu na gauči jejích rodičů
Když přijdeš na návštěvu ti připomenou
Že vždycky jsi byl sám
Ale doba chtěla tě vodit za nos
A tak se cítím jak by mi bylo šedesátšest
Mnoho vzpomínek jak zbytečně přišly
Tak do prázdna zase smutně odejdou
Mnoho vzpomínek které dávaly smysl
Ale teď jen leží ve staré zaprášené krabici
Mnoho vzpomínek na sílu a víru
Ale zbyl po nich jen propadlý hrudník
A chmury které již neodeženeš
Víra? Bejvávalo dobře už nikdy více
Šťastný jsem byl slyším říkat cizí hlas
Nevěřím mu už ani slovo
A proto odpovídám po jeho způsobu
Píšu mu co psával on
Prázdné nedokončené myšlenky
Prázdné flašky jako upomínka na zvratky a bolehlav
Prázdné dny naplněné čirou prázdnotou
Prázdné slova vždyť tak to bylo vždycky
Ale víra mu zaslepila oči
Pár chemických reakcí a bude zase líp
Trocha hormonů a bude dokonce dobře
Otevřít zase další flašku a bude snad i do smíchu
A vzpomínka na oslavu šedesátých narozenin?
Nechtěl jsem se jich dožít takže ta se někam vytratila
A stejná bída s sebou vzala i prožitky a emoce
Které činily ty dny naplněnými
Tak zůstává mrtvý jelen na silnici
Protože tenhle úsek rozpadlé cesty už nikdo nepoužívá
A na šedesátémšestém kilometru už nejsou ani patníky
A světla kolem cesty – opravdu to je jediný znak civilizace
Plýtvání na věci které nejsou důležité
Tak se tady doprostřed posadím
A toužebně budu hledět na vedlejší cesty
Kde si to pádí ti kluci na motorkách
Ti kluci kteří mají v životě štěstí
A nebo se jenom vyskytli ve správný čas na správném místě
A nestyděli se utrhnout pro sebe zralý trs
Ačkoli nikdo nikdy nezjistí proč a nač
Vlastně tohle všechno existuje
Proč není jen prázdná díra
Ve které bychom byli naházeni bez ladu a skladu
kde by vládlo mlčení a tma
a pravdivý chlad prázdnoty bez emocí
tak na tomhle šestašedesátém kilometru už nemám chuť ani žít
ale nemám čemu skočit pod kola
když tady nic nejezdí
tak snad jedině vytvořit nové bohy a ideje
aby mě víra nesla dál a dál
abych si myslel že krok za krokem má ještě cenu
abych nesl ten batoh vzpomínek co krok to skok
-útěk před  nabíráním nových zážitků
abych si nesednul na zadek na okraji vozovky
a nežužlal stonek trávy majíce hlavu a slzy v dlaních
je mi šedesátšest tak kdy to sakra skončí?
Smrdíme si na světě zpropadeně dlouho
Dýl než je normální
Ještě pár písní mi na cestu zbývá
Škoda že nikdo neslyší mé pocity když je zpívám
Symbolika slov je jedinou hrou která ještě baví
Symbolika kterou nepochopím ani já příští rok
Ale ten smutek … ten smutek zůstává
Vzpomínky na všechno a vzpomínky na nic
Vím jediné – nechci více vzpomínek
Neboť je mi šedesátšest a krásný život už mám za sebou
Bohužel ten životní partner nezůstal
Fatálně jsem prohrál hru zvanou život
Sázel jsem moc vždy na jednoho koně
Ale ani zdatný kůň nenese v sobě sílu čelit věkům
Proti kterým já hledám lék
Zní to jako žalozpěv a asi je to tak
Tak nechám doznít poslední tón
A pak zatoužím vypnout ten gramofon
Co už moc dlouho přeskakuje
Již hodněkrát zněla dokola melodie lásky která začíná ale i končí
A já se neumím položit do věci
Které vím že jednou skončí
Už nechci dalších vzpomínek
Takže? Je mi šedesátšest už není nic víc tady to končí