S pozdravem, Dominika

Lásko,

…kde jsi? Vysycháš. Ubýváš s vodou, skrýváš se v kapkách při ždímání prádla. Čistá, laskavá nebo prázdná?

Chce se mi velmi slabě vyslovit polohlasně „dřív“ – slovo, pod kterým srdce úpí, teskní jak pod horkým voskem…“ano, dřív bylo všechno jasnější.“ Mé tělo žíznilo po dotecích, které by nitro posunuly na okraj, na hranu,na místo,  kde se všechno láme. Bortí. Tvé dlaně, prsty drtí mě, mou touhu po tobě na plátky loupou. Vítr ji unáší. Už nikdy slupky neposbírám.

Pláč, smích snad zastavení dechu? Vrývám si do kůže hřebíkem tvoje jméno, hned vedle nápisu „pain“. Tehdy jsem znala tolik výrazů pro bolest. City si nehrály na schovávanou. Křičely ve dne v noci. Sténaly ode zdi ke zdi. Škrábaly, do krve rozedraly.

Miluji tě, víš? Neptám se, nechci odpověď. Odrazila by se od srdce. Zanechala kráter jako sněť. Rozlezla se, rozlomila moje vnitřnosti. Srazila. Vehnala do děr, těch černých smutných  pod zemí.

PS: Zůstaň stejná. S tebou můj příběh nekončí.

S pozdravem,

Dominika