SEKSAJNA zasahuje

1.

Kancelář společnosti SEKSAJNA (Sdružení pro eliminaci kultů, sekt a jiných náboženských abnormalit) sídlila v pronajatém patře poměrně okázalé budovy v bloku služeb na periferii Aldzhwicku, hlavního města Ganymedu. Nad námi byla Škola svobodných umění (magie / telepatie / sochařství), pod námi pracovní úřad.

V té době jsme měli tři stálé zaměstnance a asi patnáct externích spolupracovníků po všech koutech vesmíru. Čili celkem slušně zavedená agentura, ale nic exkluzivního, naše služby si mohl dovolit každý, jenomže z nějakého důvodu nás obvykle kontaktovaly jen ztracené existence.

Ani náš první zákazník onoho týdne nevypadal při zběžném pohledu jako výjimka. Blubba Jones byl, jak se později ukázalo, člověk, přestože jsem ho prve typoval spíš na Glytonského nehetnatce. Zmátla mě ta pleš.

Však také posledním lidským zákazníkem SEKSAJNY byl před pěti lety majitel hotelu Stonehenge, který prý kdysi postavili na místě nějakého památníku, ale ten byl už opravdu zoufalý. Na Zemi nás nepředcházela nejlepší pověst, i když sám nechápu proč. Dokonce většina z nás pocházela ze Země.

"Pane Jonesi, proč si myslíte, že se vaše žena stala obětí sekty?" zeptal jsem se, pokoušeje se držet zavřené své prostřední oko, jelikož jsem cítil, jak ho můj pohled znervózňuje.

"Víte," vzdychl, "v poslední době se mi zdála nějaká... jiná. Tak jsem ji jednou sledoval, abych zjistil, kam pořád chodí. A to místo, pane Gexxi, je... děsivé."

"Skutečně?" dal jsem zdvořile najevo zájem a nabídnul mu sušenku. Zavrtěl hlavou a zatvářil se ztrápeně.

"Říkám vám, poznám vymývání mozků, když ho vidím... co to bylo?"

"Drobný výboj statické magie, to se v této budově někdy stává."

Nemohl jsem mu říct, že to bylo zachechtání mého společníka Uka - malé kuličky inteligentního slizu, v té chvíli převlečeného za mastný flek na stropě. Při jednáních to bylo jeho obvyklé místo, občas byl jako svědek k nezaplacení.

"No, myslím, že váš problém vyřešíme," ukončil jsem raději rozhovor a obdařil Jonese úsměvem profesionála. Nejistě se zvedl, poděkoval a zamířil k východu.

Jen co za ním zapadly dveře, obrátil jsem se ke korálkovému závěsu, oddělujícímu sousední místnost, a odhrnul jej. Uvnitř bylo šero, do nějž zářily jen dva žhavé konce kadidlových tyčinek a ciferník elektrického budíku na nočním stolku.

"Vstávej, máme práci," zavolal jsem do tmy. Odpovědí mi bylo ticho.

Nevzdával jsem se. Přikročil jsem k oknu a vytáhl žaluzie. "No tak, Sechi, je to platící zákazník."

Z koše u zdi vykoukla bílá kobra a zasyčela: "Dej pokoj, nevidíš, že medituji?" Pak ale poslušně vylezla a proměnila se v útlou dívku s platinovými vlasy a rudýma očima. Plavně si protáhla záda a začala si rozčesávat své kadeře zlatým hřebenem. "Nevíš, kam jsem si dala svoje božské roucho?"

Byla to Sechmet, egyptská bohyně, poslední z našeho týmu.

"Musí ti stačit džíny a tričko," odvětil jsem, "letíme na Zem."

2.

Cesta z Ganymedu na Zem první třídou osobní kosmické lodi kyvadlové dopravy byla rozhodně pohodlnější než krčit se v turistické třídě, s Ukem v kapse a Sechmet coby domácím zvířetem v příručním zavazadle. Tentokrát jsme měli každý vlastní místo, poněvadž letenky platil zákazník.

"Není to jeho manželka," prohlásila bohyně, zkoumajíc fotografii, kterou mi dal Blubba Jones. Žena na ní byla mladá a poměrně atraktivní, žádný usedlý typ.

"Milenka?" nadhodil Uk.

"Možná," přikývla Sechmet, zavřela oči a dala se do soustředění. Po několika minutách usnula. Vidouce, že od ní už se hodnotnějšího příspěvku ke konverzaci nedočkáme, rozhodli jsme se s Ukem strávit zbytek letu hraním šachu. Stačil mě třikrát porazit.

Na letišti v Montrealu jsme přistáli ani ne s hodinovým zpožděním, čili někdy v půl desáté dopoledne. Ubytovali jsme se v nenápadném hotýlku, vybalili jen to nejnutnější a vyrazili na výzvědy.

Naše první cesta vedla k sídlu skupiny Mléčný zázrak, kde podle toho, co nám řekl pan Jones, měly pod průhlednou záminkou propagace sýrového pečiva probíhat ty nejhorší sektářské rejdy.

Budova sama mohla vypadat jako docela obyčejný šedivý panelový dům, nebýt velkého barevného transparentu na jejím průčelí. Stálo tam: Váš život nemá smysl, dokud neokusíte preclíky Arig~on.

Sechmet se dotkla dlaněmi oprýskaného zdiva a na chvíli slynula s hmotou domu. "Cítím tu jisté stopy černé magie," pronesla.

Uk na jejím rameni, převlečený za masařku, zabzučel: "Tak tam vlítnem!"

"Počkej chvíli, nemůžeme tam přece jen tak vtrhnout bez jediného důkazu," krotila ho. "Vzpomínáš, jak se tenkrát rozčiloval satan, když Ekumenická rada nezařadila jeho stoupence do seznamu povolených církví s odůvodněním, že se to rozumí samo sebou?"

"Dej mi pokoj se satanem," přerušil jsem ji. "Však mu to tehdy papež ve veřejné diskusi na CNN vytmavil, že byl takhle malej."

"No tak zkusíme infiltraci," navrhl Uk smířlivým tónem. "Ale chce to vymyslet něco věrohodného, ne jako posledně."

Všichni jsme měli v živé paměti fiasko ze sabatu Uctívačů Velké mrkve. Ale kdo mohl vědět, že to budou samí trpaslíci?

Nakonec jsme do budovy Mléčného zázraku vstoupili v tomto složení: Já jel na invalidním vozíku, s hlavou omotanou obvazem tak, aby maskoval oko uprostřed čela, ale příliš mu nebránil ve výhledu. Na tváři mi seděl Uk, převlečený za vyrážku. Vozík tlačila Sechmet v úboru členky Armády spásy a vypadala velice sexy. Zabralo to - nikdo si nás ani nevšiml.

Akce se konala ve velké místnosti v přízemí, kdysi patrně sloužící jako tělocvična. Holé stěny byly narychlo vyzdobeny plakáty s motivy sýrového pečiva a mléčných výrobků, v čele stálo pódium s několika reflektory na podstavcích a na každé straně po jednom velkém reproduktoru.

Shromáždění mělo každou chvíli začít, a tak jsme zaparkovali na kraji poslední řady židlí, většinou obsazených, a jali se nenápadně pozorovat okolí.

3.

Sešla se tu slušná řádka lidí a dalších tvorů, vesměs typů vhodných k manipulaci - primitivové, zakřiknutí intelektuálové, teenageři, ženy v domácnosti, pár školních inspektorů a dva poslanci.

Sechmet se nade mnou sklonila, předstírajíc starostlivou ošetřovatelku, a narovnala mi deku, pod níž jsem skrýval hromádku víceúčelových magických předmětů a příruční sprej se slzným plynem. "Všimni si těch dvou vlevo," zašeptala.

Hezký páreček. Muž byl zřejmě psychotronik, jeho zářivě žlutá aura se rozlévala mezi řadami a pátravě olizovala nohy účastníků. Po jeho boku stála žena středního věku, celá v černém, evidentně čarodějka.

Někdo jiný by se snad zalekl, ne však já. Před lety jsem býval dojomág, dokázal jsem vypráskat z arény i Bleskovou Bětu a to byla nějaká čarodějnice. Nebýt nehody při jednom zápase, z níž jsem si odnesl ztrátu deseti procent periferního vidění a těžkou fobii z růžových plyšových medvídků (což, jak uznáte, znamenalo konec kariéry), mohl jsem mít dávno mistrovský titul.

Na pódium se v té chvíli doslova vřítil rozesmátý marťan v bílém obleku s flitry a po pás dlouhé jasně červené kravatě s provokativním vzorem.

"Dámy a pánové," zvolal do bezdrátového mikrofonu, "vítám vás všechny na dnešní prezentaci nejbáječnějších laskominek celého širého vesmíru, skvělého sýrového pečiva Arig~on!"

Během přívalu slov se mu podařilo ujistit všechny přítomné, jak rád je vidí, počastovat publikum několika rádoby vtipnými narážkami na politiku a konečně představit se. Jmenoval se Ol Ogodf, obchodní zástupce Arig~onu.

"Než přistoupíme k první ochutnávce," hlaholil, "seznámím vás s filosofií naší firmy, a také s týmem našich vedoucích pracovníků."

Viděl jsem, že Sechmet napjatě poslouchá každé slovo a hledá v tónu jeho hlasu známky podprahových vibrací. Nechal jsem to na ní a raději jsem sledoval diváky - zejména naši podezřelou dvojici, a potom též údajnou paní Jonesovou. Seděla na židli dvě řady před námi a byla z Ogodfových slov téměř u vytržení. Až se mi zdálo, že to hraje.

Náhle se čarodějka pohnula. Bylo to jen drobné gesto levou rukou, ale magie ve vzduchu citelně přibylo. Sevřel jsem jeden z amuletů a začal se připravovat k obraně. Všimla si toho, pohlédla na mě a pousmála se. To nesnáším.

Jistě bych zvládl každé kouzlo, které v té situaci mohla použít, problém byl v tom, že v příštím okamžiku vytáhl její přítel z náprsní kapsy pistoli, vyslal dvě rány směrem k pódiu, načež oba obalila magická záře a rozplynuli se.

Marťan padl jak podťatý obličejem k zemi, trocha černé krve se rozlila po parketách.

Uběhlo několik vteřin šokovaného ticha. Potom, pro nás zcela neočekávaně, na pódium vběhl Blubba Jones a křičel: "Zachovejte klid, prosím," což bylo ovšem naprosto zbytečné, všichni zúčastnění o překot zporáželi židle a vyrazili ven. Za pár minut jsme v místnosti zbyli jen my s panem a paní Jonesovými.

4.

Stáhl jsem si obvaz, vstal z vozíku a svou dekou přikryl mrtvé tělo. "Snad by bylo na místě vysvětlit, o co tu jde," navrhl jsem.

Blubba si povzdechl a pustil se do vysvětlování: "Ve skutečnosti se jmenuji Al Gidley a jsem vedoucí marketingu firmy Arig~on. Toto je má asistentka, slečna Klicková. Byli jsme nuceni uchýlit se k tomuto malému podvodu z velmi závažných důvodů."

Během řeči zvedl jednu z převrácených židlí, posadil se na ni a zapálil si cigaretu.

"Jak asi víte," pokračoval, "v oblasti slaných cukrovinek vládne tvrdá konkurence. Možná si vzpomínáte na to, jak loni Bazénovy chrupky zcela vytlačily z trhu popcorn."

Opět se smutně odmlčel, a tak se slova ujala slečna Klicková: "Když se na našich akcích začali objevovat ti dva, mysleli jsme, že je to provokace Werewolfa, že nás chce zdiskreditovat nařčením z ovládání myšlenek. A tak jsme se rozhodli kontaktovat vás."

Gidley přimhouřil oči a dodal zasněně: "Mohla z toho být ohromná reklama v náš prospěch. Souboj čarodějů nad preclíky Arig~on, už vidím ty titulky..."

"No, moc to nevyšlo," poznamenal jsem. "Každopádně vaši ženu jsme před sektou uchránili, takže nám náleží mzda," zkusil jsem to, i když ve výsledek jsem příliš nedoufal.

Pan Gidley se vzpamatoval. "Zaplatíme vám desetinásobek, když zjistíte, kdo stojí za tímhle zločinem."

"Nejsme detektivní agentura..." namítl jsem, ale přerušila mě ostrá myšlenka Sechmet, která jinak měla k telepatii odpor a používala ji proto jen v nejkrajnějších případech: Vem to. Stejně je budeme muset najít, jestli sis nevšim, Uk se převlékl za hrudku bláta a přilepil se té ženské na podrážku.

"...ale myslím, že se dohodneme," dokončil jsem, přesvědčiv se, že Uk už skutečně na mé tváři nesedí.

Podepsali jsme novou smlouvu a vypadli dřív, než dorazila policie.

Nyní bylo třeba přizpůsobit se nově vzniklé situaci, a tak jsme zamířili na nádraží a chytili vznášedlo do Neapole, kde měl sídlo jeden z našich informátorů.

Bylo asi půl páté, když jsme dorazili k malému nenápadnému krámku v jedné zastrčené uličce, s nápisem: MARTOVA VĚŠTÍRNA, poradenství a konzultace všeho druhu.

Majitel seděl za pultem a soustředěně čmáral do základní hvězdné mapy jakési runy.

"Těbůh, starej brachu," pozdravila Sechmet, sotva jsme vstoupili.

"No to mě podrž," zvolal Mars radostně a tvářil se překvapeněji, než by se na věštce slušelo. "Vítám vás v Itálii. Tak co, zase honíte nějaké fanatiky?"

Sechmet se s Martem znala ještě z dob, kdy oba pracovali pro Ministerstvo obrany. On potom ještě nějaký čas zůstal na Ministrstvu zemědělství, než skončil s prací pro vládu úplně a udělal se pro sebe.

"Ne, dneska jdeme po páru vrahů. Mohl bys pro nás prověřit pár jmen?"

"Jasně, ale to snad chvilku počká," odvětil s úsměvem a vytáhl odněkud ulitou krabici ambrózie a láhev vodky.

5.

Byli jsme bohužel nuceni oslavit shledání jen velmi zběžně, majíce na paměti, že Uk zatím pracuje v terénu a může mít problémy. Po několika skleničkách na utvrzení přátelství jsme se tedy vrátili k vážné práci.

Seznámili jsme Marta s celým případem a přidali k faktům pár vlastních dohadů.

"Tak se na to podíváme," prohlásil bůh a obrátil se k počítači. Po chvíli ťukání do klávesnice se objevila kýžená stránka z databáze.

"Ol Ogodf, marťan, narodil se na Zemi, 37 let, svobodný, bezdětný," odříkával Mars, "začínal v televizních reklamách, pak se pokoušel založit vlastní reklamní agenturu, což mu nevyšlo, takže se dal k nějaké Pink per Parque, odtud odešel před měsícem, aby nastoupil u Arig~onu."

"Jaks to říkal?" pokrčila nos Sechmet.

"Pink per Parque," opakoval, "reklamní agentura. Myslím, že zrovna vy dva byste ji měli znát, před časem čelila podezření z manipulace kvůli reklamě na čokoládové preclíky od Mastné."

"Ach ano," vzpomněl jsem si. "Fakt je, že slogan: Zachutnají vám, ani nevíte proč, nebyl nejšťastnější. Ale nic jim nedokázali."

"Zase preclíky?" podivila se Sechmet. "Myslíš, že to souvisí?"

"Ví bůh," pokrčil jsem rameny a vyhnul se jejich svorně dotčenému pohledu. "Rozhodně bychom to měli prověřit. Nemáš tam, proč odešel?"

"To nevím, ale mám tady nějakou poznámku," ukázal na čmáranici modrým fixem v levém dolním rohu obrazovky.

"Hlavně nemluvit o deštnících," četl. "No, to asi patří k něčemu jinému."

"Nic víc tam nemáš?"

"Můžu se vám podívat na ty dva střelce, ale to nějakou chvíli potrvá."

"Tak my zatím zajdeme na obhlídku do té Ping Perplex," rozhodla Sechmet.

Agentura Pink per Parque sídlila v Amsterodamu. Šlo o starý dům s nově opravenou fasádou, stojící v řadě podobných budov podél vodního kanálu. Čtvrť to byla poměrně klidná a skoro by se vnucovalo slůvko nenápadná, to se ovšem k reklamní agentuře už z principu nehodí.

Vešli jsme bezostyšně rovnou do vstupní haly, já s turbanem na hlavě a nadutým výrazem majetného zákazníka z orientu, Sechmet v brýlích a s drdolem, coby překladatelka.

"Dobrý den," pozdravila úslužně slečnu ve vrátnici, "mohli bychom mluvit s někým od reklamy?"

Slečna zareagovala profesionálně. Vyzvala nás, ať se posadíme, cosi zmáčkla, a vzápětí už tu byl manažer v perfektním obleku, fascinující kravatě a s úsměvem obchodníka se zubní pastou.

Zavedl nás do konferenční místnosti, usedli jsme ke stolu o zhruba padesáti místech a přednesli svou žádost. Konkrétně já jsem vždycky něco utrousil svou chatrnou indičtinou, a zatímco Sechmet překládala, rozhlížel jsem se nenápadně po kamerách, zkoumal auru předmětů a vůbec hledal cokoli podezřelého.

Manažer zřejmě spolkl naši továrnu na konzervy s hovězím v kari omáčce, ihned se pustil do plánování obchodní strategie pro evropský trh, předložil nám sazebníky televizních stanic, billboardů, pouličních vyvolávačů, Internetu, křišťálových koulí, zkrátka běžná reklamní praxe.

6.

Invence pro role obchodníků s konzervami nám brzy došla, aniž bychom se přitom dostali dál než ku znechucení nad reklamním průmyslem jako celkem. Na manažerovy návrhy jsme přikyvovali čím dál s menším nadšením, na což ve snaze nás zaujmout reagoval zvyšováním obrátek směrem k hranici snesitelnosti.

Nakonec se nám podařilo ujistit ho, že to všechno velmi dobře zvážíme a co nejdříve mu dáme vědět, a vypadli jsme.

"Tak co?" otázala se Sechmet, rovnajíc si svůj platinový drdol s ukrytým diktafonem, sotva jsme stanuli na ulici.

"Já nevím," odvětil jsem, "byly tam všude kamery, ale to se v takové budově dá čekat. Jinak nic zajímavého, bioplazma v normálu, ve vzduchu žádné drogy, i kafe tam pijou bez kofeinu."

Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v té chvíli jsem dostal telepatický šťouchanec do čelního laloku, značící zprávy od Marta. Čekal bych dalekonosnou telepatickou vlnu, ale znáte přece hlavní heslo Taliánů: Pompéznost především.

Chvíli se mi v hlavě ozývalo jen Zůstaňte kde jste, spojení se navazuje, pak se před námi zajiskřilo a zhmotnil se démonek velikosti průměrného poštovního holuba, ovšem vzhledem připomínal spíš oškubanou červenou kočku.

"[cenzurováno]," vyplivl místo pozdravu, "dneska je ten [cenzurováno] hyperprostor sviňsky zahlcenej. Volal tu někdo MEDS?"

Málokdo umí tak krásně udiveně a současně pohrdlivě pozvednout pravé obočí, jako Sechmet.

"Co to je?"

Stvoření se vzneslo do výše jejího obličeje.

"Neslyšela jste o Mimoprostorový expresní doručovatelský službě, [cenzurováno]? Přeprava zásilek všeho druhu, mrtvoly se zvláštním příplatkem."

Zřejmě nepochopil, že Sechmetina otázka se vztahovala k jeho osobě.

"Co pro nás máš?" zeptal jsem se.

"Důvěrný informace," opáčil a hned spustil: "Poslední zakázka Ola Ogodfa pro Pink per Parque byla propagace pilulek Ivever firmy Coma-Pharmacy. Určitě to znáte, takový ty [cenzurováno] reklamy na prášky pro spaní, jak to furt valí v televizi. Všichni po nich šílej, ale na trh prej přijdou až koncem roku."

Měl jsem pocit povědomosti, ale zatím mi to nezapalovalo. Démon pokračoval:

"Od tý doby neměl žádnou slušnou zakázku, ale jeho konto se solidně plnilo. Kdo po něm dědí, se zatím neví. Před hodinou otevřeli jeho bezpečnostní schránku, ale našli v ní jen popel."

Vždycky jsem říkal, že vydírat čaroděje je pitomost. Ovšem najednou mi v hlavě něco cvaklo. Obrátil jsem se na podpatku a nevšímaje si nechápavých otázek své kolegyně, zamířil jsem zpátky do budovy agentury.

Slečnu na vrátnici můj návrat asi poněkud vyvedl z míry, takže mě oslovila holandsky: "Něco jste snad zapomněl?"

"Ano," odvětil jsem anglicky, "mám dojem, že jsem tu někde nechal deštník."

Dívka ztuhla a její oči kratičce mžikly na kameru v rohu. Ticho zhoustlo na úroveň francouzského kečupu.

Pak se se zlověstným tichým bzučením odsunula část stěny mezi rododendrony v květináčích a ze vzniklého otvoru se ozval tichý hlas: "Dobrá. Tak tedy vstupte."

7.

Prošli jsme tajnými dveřmi a ocitli se v elegantně zařízené kanceláři. Před námi se rozkládal mahagonový stůl a za ním přihrblá postavička v černém saku, s ulízanými vlasy, trčícími v natužených štětinách nad odstávajícíma ušima.

"Tak jsem se nemýlil," pronesl skřet, "SEKSAJNA, mám pravdu? Spolek egocentrických kreatur s absencí jakkoli nepatrné autority, že?"

Na mně bylo, abych reagoval: "Skřítek Uspavač. Uměleckým jménem Ole Zavřiočka. Tvrdí o sobě, že je bratr Smrti, ve skutečnosti jsou jen vzdálení bratranci. Původním povoláním vypravěč pohádek před spaním, ale dokázal se vypracovat."

"Výstižné," ušklíbl se skřet. "Konečně, jak chcete konkurovat někomu, kdo jezdí po světě na jednokolce a rozhazuje letáky?"

Vstal a protáhl si prsty, čímž se ocitl nadosah stojanu na deštníky vedle stolu.

"Dál od těch paraplat!" upozornil jsem ho hrubě a nechal si po ukazováčku přeběhnout výstražný výboj.

S nuceným úsměvem udělal krok zpět.

"Čemu vděčím za vaši návštěvu?"

"Znáte Ritu a Philla Wilssonovy, majitele Coma-Pharmacy? Že se ptám, ovšemže je znáte. Vlastně bych řekl, že pracují pro vás."

"Jistě," přitakal Ole rozjařeně, "jsou velmi schopní. Pilulky Ivever jsou kompletně jejich dílo. Ovšem za popularitu vděčí chudáku zesnulému panu Ogodfovi. Není to fascinující? Když jsem lidem rozdával spánek, neměli zájem, tak jsem se jim ho rozhodl prodávat. Celý svět se už nemůže dočkat, až bude usínat v hřejivém náručí našeho stoprocentně přírodního přípravku Ivever. Navždy."

Místností šlehl oslnivý bílý záblesk. Nebyl skutečný, byla to jen mentální vlna, již na nás vyslal Phill Wilsson, který se spolu se sestrou zhmotnil za našimi zády.

Sechmetiny šaty chvíli zůstaly viset ve vzduchu, než se svezly k zemi, tak prudce přešla bohyně do své kobří podoby. Telepat to nečekal, zakousla se mu do lýtka dřív, než pochopil, jak naivní to byl pokus.

Já odrazil jednu hodně jedovatou kletbu Rity, avšak blesk zamířený na Olovu hlavu šel mimo. Ve skřítkově ruce se mihla stříkačka, skoro jsem uhnul, ale pár kapek mi oči zasáhlo.

Poslepu jsem se vrhnul k zemi a proměnil v pavouka, tomu trocha sedativ v očích nemůže vadit. Zrak se mi vrátil právě tak na to, abych mohl zahlédnout, jak Ole míří špičkou deštníku proti vztyčené Sechmet, kolébající se v hypnotickém hadím opojení, leč má pozornost se záhy bolestě vrátila zpět k postavě čarodějky. Můj mozek vykřikl zoufalstvím nad zákeřností světa. Stál tam ohromný plyšový medvídek, odporně růžový, zažloutlé tesáky v rozšklebené tlamě, drápy jak čepele mečů armády mrtvých.

Vykročil ke mně a já ztuhl, sklonil se nade mnou, připraven rozervat můj náhle směšný pavoučí krunýř, vtom však zavrávoral, jedna z jeho tlap vylétla dopředu, klouzajíc po skvrně čehosi hnědého, mazlavého...

Vždycky jsem říkal, že tento převlek jde Ukovi nejlíp. Je spousta věcí, co se dá udělat s ležícím soupeřem, Ritin konec ponechám vaší fantazii. Jediná ohnivá koule pak obrátila Olův deštník v prach.

"Uspím celý svět a nikdo mě -" zastavily ho zuby Sechmet uprostřed průdušnice.

"No a je to," poznamenal Uk. "Půjdeme?"