Měšťák na vsi

 

 

Jak se říká, svobodu si člověk uvědomí až když o ni z nějakého důvodu přijde, tak úplně stejné je to s lidmi okolo nás, rodinou a přáteli a nejvěrnějšími kamarády.

Po přestěhování do jiného města si teprve člověk uvědomí co doma měl, koho tam zanechal a o co všechno přišel.

Páteční večer je, snad pro každého mladého člověka a nejen pro něj, signálem odpočinku, možnosti jít se bavit s přáteli.

Ale co dělat, když je člověk někde nový, neví jak dlouho se zde zdrží, protože má jiné plány do budoucna než se usadit v menším jihočeském městě?

Páteční a sobotní pivo s kamarády si člověk může odpustit, i když zpočátku kontakt s přáteli a kamarády chybí. Nové známé si také můžeme snadno najít a někteří mohou snadno nahradit ty stávající. Ale nikdy nenahradí lidi, s kterými jsme vyrostli, dělali hlouposti a zažili mnoho průserů charakteru, za který se za minulého režimu trhaly pěkné kádrové posudky.

Občas se prostě zdá, že ten kluk co jde proti je přece Honza, člověk má nataženou ruku aby pozdravil a nakonec je to cizí chlap.

V cizím městě má člověk neustálý pocit že potkává své známé, kteří ani jeho známým podobní nejsou. S tím se dá srovnat, stejně jako se samotou a nutností změnit svoje zvyky.

Čert vem pivo, cigáro u kafe i občasného jointa u televize při sledování Earla.

Ale co se zájmy?

Pro někoho, kdo ještě v době, kdy nebyl školou povinný kopal do mičudy a občas nejen do ní, je hledání i vesnického angažmá v pralesní lize docela peklo. Přecijen nejsem profesionální fotbalista, aby mi sehnal nové a dobře placené angažmá agent.

Uzavřené party vesnických týmů, kde se hraje vyloženě pro žízeň po nedělním obědě nejsou zatím ještě pro mě. Pořád mám podivné ambice, že bych mohl hrát nějakou vyšší soutěž.

Je s podivem, jak je rozdílná mentalita lidí na plzeňsku a v krajině jihočeských rybníků, popsaných v krásných lidových pisních.

Na Plzeňsku, kde je každý trenér, hráč i fanoušek rád za každého fotbalistu, který dokáže poměrně slušně chytat v brance, kopat čistě oběma nárty a v soubojích raději od rozhodčího vyfasuje žlutou kartu místo toho aby uhnul, tak ten tady vítán moc není.

Nejčerstvější zážitek je z minulého víkendu.

Ve sparťanské hospodě- nevarovaly mně červené stěny a fotografie sparťanského áčka a vyvěšený dres Tomáše Řepky - kde jsem předpokládal výskyt individuí, známých jako fotbalisté, jsem postoupil ke kroku prvnímu – seznámení s místními domorodci.

Po mém dotazu na hospodského jestli mají pivo nebo jen Platan, jsem ztratil první body u místního osazenstva, marně jsem se je snažil získat tím, že jsem do sebe těch Platanů nakonec nasoukal 12 a odešel po svých zpět domů.

Další body se mi podařilo ztratit tím, že jsem o své jizvě na levé paži prohlásil, že jsem skalní fanoušek sešívaných. Připadal jsem si jako příslušník Ku-Klux-Klanu v New Yorském Bronxu. Tyhle body jsem už nedohnal ani tím, že jsem ukazoval fotografii s Pavlem Horváthem a pohárem pro vítěze Poháru ČMFS, který jako bývalý sparťan nezískal s jejich klubem ale s „mojí“ milovanou Plzeňskou Viktorkou.

Ještě jsem se ani nestačil pořádně seznámit a už jsem byl skoro z hospody vynesen v zubech.

Fotbalovou terminologií jsem v 10 minutě hrál vabank v devíti lidech proti plně připravenému soupeři. Ale nejsem zvyklý se vzdávat a už vůbec ne, v tom momentě, když jsem podnikal průzkum do cizího teritoria. Vždycky jsem se smál průzkumům vědců, kteří přirovnávali dnešní muže ke klasickým samcům, co si hlídají svůj píseček, svoje ženy, dcery a i třeba jen svoje místo v hospodě. Po té krátké době, jsem si uvědomil, že měli pravdu.

Byť nejsem fotbalista ligových kvalit, tak místní samci nazítří po restauračním výstupu s místními kohouty, jsem byl na nedělním tréninku přivítán početnou návštěvou jak štamgastů, tak i fotbalistů. Tolika atakům na svoje nohy jsem snad nikdy nečelil. Nebýt pořád v pohybu, na který místní borci asi nebyli moc přivyklí ( obvzlášť po náročné večeru, který končil v pět hodin ráno), tak ještě teď ležím v nemocnici s přetrhanými vazy v kolenou a dalšími zraněními na své chatrné tělesné schránce.

Nemusím nikomu říkat, že po tom, když jsem z místního frajera, který hrával dorosteneckou ligu, a z té slávy pořád ještě žil ( tým kde hrál mi nic neříkal, jen jsem měl pocit, že Rudé Hvězdy už dávno neexistují), udělal fotbalového kašpara, jsem se do týmu nedostal a myslím, že jsem si tam zabouchl vrátka navždycky.

Nasbíral jsem asi moc záporných bodů u místních fotbalistů.

A to tam ještě ani neví, kde přespala starostova ( a zároveň trenérova) dcera, příčina mnoha mokrých snů místních mlaďasů...

Rozhodl jsem se zkusit štěstí ještě týž den po fotbalovém tréninku, u místního sboru dobrovolných hasičů. Z důvěrných zdrojů ( sestřenice je hospodská v konkurenční hospodě) jsem věděl, že mají v podvečer na plácku za hospodou nácvik na požární útok na místní okrskovou soutěž.

Jako člen SDH se snad všemi možnými osvědčeními, kromě potápěčského kurzu, jsem cítil větší šanci u malého vesnického SDH, že bych mohl být platným členem. Se svými dvěmi sty padesáti výjezdy, ve které nejsou započítány technické výjezdy, jsem se cítil schopen. Pro jistotu jsem se vybavil i lístkem z hospody, kde jsem měl potvrzených 12 Platanů, protože z vlastní zkušenosti vím, že hasiči nehasí jen požáry, abych zapadl.

Takto vyzbrojen jsem se vydal na lácek abych se podíval na své budoucí bratry a doufal jsem, že ve sboru bude také nějaká pohledná, nezadaná sestra. Sester jsem se nedočkal. Zato jsem působil opět jako atrakce. Po 6 letech u sboru, kde nás velitel cepoval skoro jako polovojenskou jednotku ohledně ústroje, pořadových cvičení a podávání hlášení, jsem si připadal dostatečně vybaven na to, abych se místnímu veliteli sboru zahlásil přesně podle předpisů.

Já vybaven a připraven byl, on ne.

Pohled na mně mu vyrazil dech - nový nomexový pracovní stejnokroj s domovenkou, nové zásahové boty vyleštěné jako na přehlídku. Mezi ostatními jsem působil jako zjevení. Jako kdybych mohl za to, že jsme fasovali pouze věci, které se okamžitě nechali použít jako zásahové a skoro každý z nás tyto věci vozí v autě pro všechny případy. Měl jsem pocit že využiju svoje znalosti resuscitace, jelikož velitel vypadal na náběh na infarkt.

Druhý náběh na infarkt velitel zažil, když jsem se mu hlásil. Předpisové salutování, zahlášení a několika minutové čekání se strnulou tváří na to, aby mně propustil jsem neočekával.

A třetí zalapání po dechu jsem mu připravil, když jsem předložil všechny svoje osvědčení o odborných znalostech od Červeného Kříže, HZS a SDH.

Mezitím jsem se zůčastnil nácviku štafety, která je součástí okrskového cvičení. Vybral jsem si proskočením oknem. A opět jsem stejně jako u fotbalistů šlápl místnímu borci na kuří oko. Lepší čas, efektnější styl a pochvalné mručení okolních hasičů ze mě udělalo geroje ale opět jsem vlezl dalšímu kohoutu na smetiště, což nebylo dobře.

Při večerní pijatice, kde jsem již takticky zvolil místo co nejdále od militantních sparťanů, fotbalistů a trenérovy dcery, se mi velitel se starostou sboru svěřili, že oba dva by mně ve sboru velice rádi uvítali ale moje působení zde, by mělo nejspíše rozkladný účinek na chlapy, které už takhle sotva sežene na nějakou akci.

Vesnice je prostě zvláštní soubor lidí.

Starousedlíci, kteří jsou náchylní na jakoukoliv novinku ve vsi.

Domácí mladší osazenstvo, které se při přítomnosti nového kohouta ve vsi okamžitě dávají dohromady na obranu svých pochybných práv na místní děvčata, která o ně nikdy neměly zájem.

Bojácní členové různých spolků, kteří se bojí o svá teplá místečka, o která nemá nikdo zájem. Pokud tedy nejde o spolek pěstitelů drobného zvířectva a okrašovacího spolku obce, ti se dozajista nemusí o své doživotní členství bát.

Místní slečny, které jsou přes skoro celý rok ve městě a teď musí trávit léto u rodičů nebo prarodičů na vesnici, otrávené neděním a každodenní nudou jsou rády za jakékoliv rozptýlení.

A pak chaťáci, kterým je tohle všechno jedno.

No a pak zbývá jeden moula, který si jen chtěl občas kopnout do míče, pomoct místním hasičům a nepochodil.

A tohle jsem prosím pěkně nezažil ve vísce o stu stálých obyvatel ale ve vesnici o 700 obyvatelích...

Člověk by řekl, že na takhle malém „skoroměstě“ budou předsudky ohledně měšťáků pryč a ejhle ono ne...

Teď už mi jen zbývá to, abych se nějak vymluvil pozvání od starosty na nedělní oběd.

Mám divný pocit, že on ví kde mu spala dcera...

---