IRONIE ŽIVOTA

Ti dva se poznali na ne zrovna moc romantickém místě a ani jejich vztah nebyl zrovna romantický. John si první dva týdny, po které Rose znal, myslel, že je němá. Ano, skutečně žil v tom domnění, že tak krásné ženy, jako ona jsou němé. Hned napoprvé se zamiloval do jejích nevyzpytatelných pohledů, lehkých pohybů a křehkého vystupování. První týden se na ni chodil jenom dívat do kabaretu, ve kterém pravidelně vystupovala. Pozoroval její taneční kreace s předstíraným zaujetím, prodíral se mezi hosty, aby ulovil židli úplně upředu u podia a mohl dělat, „jakože miluje tanec a kritickým okem posuzuje pečlivě volené pohyby“, ale hlavně proto, aby mohl hltat křivky jejího těla, protože neměl absolutně žádné taneční cítění, sám byl jako poleno a tancovat s ním znamenalo šlapat zelí s žehlícím prknem a ještě se při tom bát o život. Pohybu skutečně neholdoval, zato měl neuvěřitelnou schopnost ze všeho se elegantně vymluvit, bavit publikum a především bavit ženy a následně je balit a většinou se mu to i povedlo a sbalil každou, na kterou si ukázal. S Rose to bylo ale mnohem těžší, než vůbec mohl předpokládat.

            Někdy v druhé půlce týdne, když už zjistil, co se jí líbí, co jí lichotí a co ráda dělá, se odhodlal oslovit tu nádhernou a zřejmě poměrně temperamentní dívku (o tak tmavých očích, jako měla ona se říkalo, že jsou ozdobou lidí kreativních, horkokrevných, ale také náladových a výbušných). 4 dny s ním ale Rose vůbec nepromluvila, jenom se pokaždé jemně usmála, mírně pozvedla obočí a svraštila čelo, ale nic víc….John si připadal jako loutka se kterou někdo hraje divadlo bez jeho souhlasu a tahle hra se mu vůbec nelíbila. Začínal být mrzutý ze všech jejích odmítnutí, už ho nebavily ty tajemné pohledy, ba naopak, byl na ně naprosto alergický. On se jako hlupák snažil Rose pozvat na skleničku, na večeři, na procházku nebo s ní prostě jenom navázat kontakt, ale ona ze sebe nikdy nevydala ani hlásku, jenom se potutelně usmívala, chvíli si ho prohlížela a potom odešla. Když se John vzdal všech svých nadějí a byl ochoten prožít zbytek života v celibátu jako kněz daleko od téhle překrásně cudné dívky, která ho svou němostí v podstatě očarovala, stalo se něco, co nikdo nečekal. Všichni pravidelní návštěvníci kabaretu si samozřejmě všimli „němého příběhu“, který se jim odehrával před očima. Jednoho krásného teplého podzimního večera, kdy si paprsky zapadajícího slunce pohrávaly s pestrobarevnými listy a ulicemi se proháněl lehký vánek, který všem oznamoval, že léto už skončilo, se Johnovi změnil život. Seděl s očima upřenýma před sebe, nohy do široka roztažené v gestu :“ jsem sám a volný“, levou rukou si pohrával s knoflíkem své kostkované košile a myslel si, že život pro něj už skončil. Asi minutu na to se předním objevila postava dobře známá a upřenýma černýma očima si ho s důležitým výrazem ve tváři prohlížela. Pochopitelně se šíleně lekl a s hlasitým „Aaaaaaaaaa“ a nohama nahoru spadl ze židle. „Omlouvám se, rozhodně jsem neměla v plánu vás vyděsit, jen jsem obdivovala vaši košili. Máte výborný styl.“ Podala mu ruku a on neváhal a půvabně se postavil, takže Rose asi o hlavu převyšoval, byla malá a drobná. Cítil se nesmírně trapně a nejraději by utekl daleko odtud a rozmlátil si hlavu o zeď, ale měl podezření, že takováhle situace se mu už nenaskytne, tak raději mlčel. „Opravdu, tak uvolněný styl oblékání se u spousty mužů nevidí. To se mi líbí. Dneska je to samý „nažehlený panák“, pokračovala dál ve svém monologu Rose. John si prázdných slov užil spoustu, tak mu přišlo vhodné nechat ji alespoň dnes vypovídat, když se k tomu předchozí dva týdny neměla. Zaplavil ho slastný pocit, když si uvědomil, že není němá. „Jenom tady takhle bych to trochu upravila.“a bez ostychu se ho začala dotýkat nevnímaje jeho chvějící se dech. Upravila mi košili (nutno podotknout, že se ho při tom prsty dotkla na nahém krku a on to jaksi nevydržel a škubnul sebou) a potom mu prohrábla vlasy, jako by šlo o jejího mladšího bratra, který se právě chystá na první rande. Znaleckým okem ho okoukla a pokračovala: „Teď se mi líbíte, takhle už je to v pořádku, přesně takhle vypadá můj vysněný typ. Takže – můžeme jít, teď už si rande s vámi nechám líbit.“ Malý zásek…a: „ No doufám, že jste teď neztratil řeč, protože to by byla veliká škoda, já jsem tu do zítřka a pak na nějakou dobu odlétám pryč..přece si takovou vzácnou příležitost nenecháte ujít.“ Sebevědomí ji opravdu nechybělo a nutno podotknout, že John se cítil trochu zahanben, doslova ho rozválcovala během pár minut. Protože dostal strach, že by to mohla opravdu myslet vážně, tak se přinutil vydat ze sebe alespoň nějaký nesrozumitelný skřek na místo odpovědi, že samozřejmě půjde rád, hned teď a že ji klidně začne líbat, pokud bude chtít.

Rose a John spolu strávili příjemný večer v malé útulné kavárně a pověděli si každý své životní příběhy. Jenomže John se svěřil naprosto se vším, ta dívka ho natolik okouzlila, že se nebál odkrýt před ní i svá nejhlubší tajemství. Ale Rose se trochu zdráhala, i když byla velmi upovídaná, častokrát odbíhala od tématu, když jí John položil nějakou trochu osobní otázku. Tak se ten večer rozešli jako velice dobří přátelé a John si myslel, že má vyhráno.

            Pak se měsíc neukázala, jak slíbila, odletěla pryč, ale Johnovi nepověděla, kdy se vrátí. První půlku měsíce bez ní si John připadal jako bůh světa. Procházel se jako páv a choval se znovu jako ten arogantní floutek, kterým byl před tím, než poprvé uviděl Rose. Druhá půlka byla ovšem značně depresivnější. Chodíval každý večer do kabaretu, pil jednu whisky za druhou a i když se ho kamarádi snažili rozptýlit, nemohl myslet na nic jiného, než na ni.

            Přesně za měsíc od toho osudného večera se Rose vrátila a naši dva hrdinové se spolu dali dohromady. Zpočátku se zdáli být jako dokonalý zamilovaný pár. John byl skutečně šťastný a zamilovaný. Vážil si mnohem víc života a ztratil svou arogantnost, což bylo velmi příznivé pro jeho okolí. Rose byla výborná herečka a bohužel hrála někdy i sama na sebe. Bylo na ní už od samého začátku znát, že není ve své kůži a že je s Johnem zřejmě z úplně jiného důvodu, než je velká zamilovanost. Sama nevěděla, co vlastně chce. Byla krásná, měla dobrou práci, zajímavý život, skvělé přátele, božského přítele, takže byla vlastně zdánlivě spokojená. Jenže pravda byla úplně opačná, čím dál častěji ji z ničeho nic popadaly stavy úzkosti a to se samozřejmě odráželo i v jejich vztahu.

            Když ji John po jednom z jejích nejvydařenějších vystoupení v kabaretu pozval na sklenku vína, Rose pocítila neskutečnou chuť vyčíst mu všechno, co jí schází, i když to nebyla ani trochu jeho vina. Pomalu se k ní nakláněl, aby ji políbil a ona ho znenadání strčila tak prudce, že zavrávoral, narazil do stolu za ním a spadl na zem. Udivení diváci utichli jako na povel a John už se s nechápavým výrazem ve tváři sbíral ze země. „Nech mě už být!“ spustila Rose. „Co to sakra děláš?“nenechal se. „Já tě nenávidím, hraješ si na nejúžasnějšího chlapa na světě, chováš se jako by ti patřil celej vesmír a ve skutečnosti seš jenom kus masa převlečeného do tohohle naparáděného zevnějšku!“ Johnovi došla slova, tohle jednoznačně od své lásky nečekal. Chtěl to všechno ještě jednou vyřešit, ale když po něm Rose šlehla dalším ostrým pohledem, otevřela se i jemu kudla v kapse. „Nevím, kdo se tady chová, jako bůh! Jsi blázen!“ „Taky že jsem, ale do tebe rozhodně ne!. Sbohem!“ Rose vyběhla ven na ulici a utíkala dokud mohla. Pak dlouho přemýšlela sama o sobě, o tom co udělala Johnovi a nechápala nic ze svého chování.

            Potom šlo už všechno překvapivě rychle. Když druhý den seděla venku na schodech a pozorovala šťastně zamilované páry chodící po ulicích, přisedla si k ní její dlouholetá kamarádka tanečnice. Vzala ji za ruku a dlouze se jí zadívala do očí. Rose jak zmrazená ve chvíli, ve které jakoby se zastavil čas, jenom pozorovala náhlou změnu ve svém těle. Srdce se jí rozbušilo, tváře jí hořely a v břiše ucítila tak dlouho vyhledávaný pocit motýlích křídel. Ta druhá dívka jí rukou hrábla do vlasů a Rose bylo jasné, proč jí vztah s Johnem dopadl tak jak dopadl. Muselo to tak být. Byla konečně šťastná, jenom John se pak skutečně stal knězem a v životě už nechtěl žádnou dívku.