Tchýně na entou

Moje tchyně, ať se to dnes zdá jakkoli nepravděpodobné, bývala kdysi dítětem. I stalo se, že ji ve věku okrouhle šesti let rodiče poctili důvěrou, vybavili bandaskou a vyslali vlahým prázdninovým ránem přes nevelikou loučku do protější chalupy pro mléko, považujíce robě za způsobilé vykonat samostatně tento i pro děcko snadný a zcela bezpečný úkol. Nebýt úsměvné epizodky, kdy ji na zpáteční cestě překvapilo kůzle, které skotačivě vyjuklo z vysoké trávy, až se děvče uleklo a z konvičky ucmrndlo něco mléka, snad by se záhy na celou věc zapomnělo. To však neznáte tchyni.

Významným rysem její povahy je, že okázale opovrhuje nenápadností, všedností a prostotou. Naopak se vyznačuje nezkrotně bujnou fantazií, sahající daleko za hranice reality, a jakákoli fádní příhoda pro ni nabývá významu historické události, ba dějinotvorného prvku. A běda tomu, kdo by se opovážil na její vyprávění vrhnout stín pochybnosti. Najisto by zhynul nějakou obzvláště trýznivou smrtí; ale to se jen dohaduji, neboť se takový pošetilec ještě nenašel. Ona je velice tolerantní člověk, ale aby jí někdo odporoval, to nesnáší.

Děvenka doma hned za tepla vyprávěla, jak jí zastoupil cestu zdivočelý kozel, utržený z mimořádně silného řetězu, nedbal proseb ani výhrůžek a dožadoval se mléka. Když však viděl, že ona jest neoblomná, pln vzteku a pomstychtivosti ji zamýšlel nabrat na rohy, avšak to se přepočítal, jelikož na její rychlé nohy nestačil a musel se zahanbeně spokojit s olízáním těch pár kapek, které jí v bystrém kalupu vyšplíchly z konvičky do trávy. Matka nešetřila chválou a otec se teatrálně dmul pýchou, jakou že mají neohroženou dcerku.

Když dívčina dávala historku k lepšímu příbuzným o Vánocích, už se z kozla stal obrovský býk, z loučky nedohledná pastvina, počasí se rovněž povážlivě zachmuřilo a bandaska nejméně o litr nabyla na objemu. Rodičové, nemajíce valných pedagogických zkušeností, ničeho proti nestálosti této báchorky nenamítali; naopak se počali domnívat, že jim z ratolesti vyrůstá kreativní osobnost.

Na školních besídkách její vyprávění obludnou děsivostí vždy hravě překonalo vystoupení Mikuláše i se všemi čerty. Dokonce i paní učitelka se pokaždé tvářila, jako by jí trhali obočí, nemluvě o tom, že část dětí se strachy počurala už při popisu savany, zcela poseté zástupy nelítostných divokých buvolů, lačnících po mléku nevinné oběti. A když spustila, jak v bezhlavém úprku musela kličkovat mezi údery blesků a nevýslovnou hrůzou se klepala tolik, až se jí z mléka v konvi utvořila hrouda másla, začaly děsem na všechny strany čurat i ostatní děti, včetně některých rodičů. Její vlastní rodiče pak museli panu řediteli vysvětlit, že příběh je v zásadě pravdivý, jenom je třeba z obsahu a děje sem tam něco málo odečíst.

Postupem času se historka proměnila v ságu a nekontrolovatelně nabývala na dramatičnosti. Stádo krvelačného skotu se epidemicky rozrostlo do olbřímích rozměrů, travnatou pampu nahradil prales, přetékající hordami vrahů, sexuálních deviantů a potulných mnichů s nadpřirozenými schopnostmi. Bouře byla doplněna o krupobití, při němž kroupy pochopitelně dosahovaly nevídaných rozměrů, a také o vichřici, která neměla nic jiného na práci než zlovolně kvílet a do omrzení vytrhávat staleté duby i s kořeny. Hrom burácel s takovou intenzitou, že všemu živému praskaly ušní bubínky a rybám navíc i měchýře. Blesky se křižovaly, cesty se křižovaly, báby se křižovaly… snad i křížaly by se křižovaly, kdyby měly čím. Původní bezhlavý úprk se stal nerovným bojem s živly a mlékachtivým krvežíznivým zvěrstvem o holý život, přičemž pršely děsivé rány kopyty i pěstičkami, nezřídka smrtelné.
Finále, ve kterém vypravěčka impulzivně strhávala z těla kusy šatstva, aby mohla názorně předvést, kde všude utržila ošklivá vnitřní zranění, zlomeninami nešetříc, bylo oblíbenou částí učitelů biologie, kteří, ustrnuvše v němém úžasu, sami se podivovali, kolik jen skrývá lidské tělo orgánů, a jakých!

Na maturitním večírku se zmíněné finále stalo osudným mému tchánovi. Ten jediný nejevil známky nadšení ani zklamání, neboť jako matematikovi mu bylo jasné, že s odčítáním si nemůže vystačit a je třeba dělit; a jako flegmatikovi mu to bylo stejně všechno jedno. Ne tak mé tchyni. Kdyby řekl alespoň „hm“, snad by ji to i uspokojilo, ale když neudělal vůbec, ale vůbec nic, bylo to, jako když tanker najede na mělčinu. Tuhle situaci vypravěčka neznala. S každou další akcí, po níž nenásledovala žádná reakce, byla roztřesenější. Už ho nepokládala za podivína, ale za nebezpečného úchyla, a zanášela se potuchou, že pokud jej nepřinutí říct alespoň jedno slovo, za chvíli je tam všechny povraždí. Její úsilí bylo po několika měsících korunováno úspěchem. Asi už tušíte, že oním slovem bylo legendární „ano“.

Není divu, že jejich dcera, tedy moje budoucí žena, nebývale vynikala v matematice, zejména v odčítání, krácení a dělení. Na druhou stranu oplývala podivuhodnou averzí k chození pro mléko. Aby také ne, když od útlého věku slýchávala před spaním, jak její ubohou matku, sotvaže odrostlou batolecímu věku, tyranští rodičové pravidelně vyháněli v chatrném oděvu do sněhových závějí bičovaných vichrem, aby z ukrutné dálky temným hvozdem vláčela obrovské konve, po okraj naplněné mlékem. Co by tenkrát dala za sympatickou ježibabu z Jeníčka a Mařenky, za přítulné jezinky ze Smolíčka či roztomilou multihlavou saň z mnoha jiných pohádkových taškařic. Namísto veselých rozprávek o párání vlků a Otesánků zaživa dostávalo se jí výlučně obludně děsivých zkazek ze života, dokladu to matčina fabulačního mistrovství.

Proč zrovna já jsem tenkrát své nastávající padl do oka, pro to dodnes nemám žádné racionální vysvětlení, neboť tou dobou jen málo děvčat na moji vyzáblou postavu, propadlý hrudník a uhrovitý obličej dokázalo pohlédnout se zalíbením. Patrně pouze zásluhou její bizarně rozvinuté obrazotvornosti viděla ve mně Supermana; a to jsem se ani nemusel co chvíli převlékat ve výtahu do přiléhavého trikotu s trenýrkami navrch. Netrvalo dlouho a kandidátka na manželku usoudila, že je vhodný čas seznámit mě s rodiči, jelikož těhotenství již nešlo déle utajit a na sobotu u nich výjimečně nebyla ohlášena návštěva žádného příbuzenstva.

Tehdy jsem ještě nedovedl náležitě ohodnotit mimořádnost situace. Měl jsem za to, že není možné mít tak neuvěřitelné množství příbuzných. Dokonce jsem ženu dlouho podezříval, že si je vymýšlí. Nevymýšlela. Jak jsem později seznal, všichni tihle strýcové, tety, bratranci, sestřenice a i jiná svoloč vytvářejí nevídaně družnou pospolitost, která se bez ustání a jakéhokoli zjevného důvodu navzájem navštěvuje, nepřetržitě o něčem beseduje, rokuje, pořádá monstrózní oslavy kdejakých svátků, narozenin a svateb a vůbec neumí pochopit, že já, jedinec odtažitý a uzavřený, hledím si svého a nepotřebuji, aby se cizí rodina zvící menšího okresního města do mě navážela.

Oblékl jsem se tedy čistě a elegantně, a už zvoním u dveří, abych se na vlastní oči přesvědčil, že charakteristika mé budoucí tchyně slovy „emocionálně svébytná osůbka mírně výstředního chování“ bohužel ani zdaleka nevystihuje skutečnost.

„Dobrý den, já jsem...“

„Jaký dobrý, takhle brzy? Ještě nebylo ani jedenáct! Dcerka se dosud ráchá v koupelně,“ vece ženština u dveří, s nákupní taškou v ruce.

„Omlouvám se, ale já jsem...“

„Zvonil. Všimla jsem si. Víš, že ti na zádech kvete koště? A co to, že jsi oblečen jako na pohřeb,“ vyzvídá rozšafně panímáma, „někdo tady umřel?“

„Ještě ne,“ šeptám v obavách.

„Aha, tak si zuj škrpály, jéééžiš, béžový ponožky, to zůstaň radši obutej, a sedni si do pokoje, manžel si s tebou zatím popovídá. Já si jenom odskočím pro kapku toho mléka. Za vteřinku jsem zpátky!“

Dlouho jsme na sebe s panem otcem mlčky hleděli. Pak jsme dlouho mlčky hleděli do zdi. Nejdřív dlouho do stejné, následně každý do jiné. Taky dlouho. Fíkus povyrostl nejméně o centimetr. Vládlo nekonečné, všeobjímající ticho. Každé mrknutí bylo slyšet. Snažil jsem se mrkat co nejúsporněji a litoval, že nejsem žába, abych uměl dýchat pokožkou. Víčko mého levého oka se jako naschvál pustilo do cukání. Pokoušel jsem se tik synchronizovat s pohybem vteřinovky na hodinkách, aby tikaly stejně. Už se mi to skoro dařilo, když v zámku venkovních dveří zarachotil klíč. Tu se ke mně budoucí tchán naklonil a zlehka se pousmál. Poprvé a naposledy jsem od něj slyšel tak dlouhý proslov:
„Nu, vidím, že jsi klidný, trpělivý a psychicky odolný. Pěstuj tyhle vlastnosti, budou se ti hodit. Jak dobře umíš odmocňovat?“


                                                       ***

Pokud jste dočetli až sem, zdá se, že jste rovněž klidnými, trpělivými a psychicky odolnými čtenáři. Snad vás tedy nezabije zatím poslední známá verze mlékařské báchorky mojí tchyně. Tak dobrou noc a hezké sny.

Onoho památného dne, kdy venku nelítostně zuřil červenec ve své nejbrutálnější podobě, zachtělo se bezcitnému otci a krkavčí matce čerstvého mléka.

(Je zvláštní, že nezávisle na proměnlivosti ostatních elementů kalendářní měsíc zůstává stále na svém místě. O původu tohoto pozoruhodného jevu bylo v rodině vytvořeno několik, zpravidla velmi zvrhlých teorií, nicméně žádná z nich nedokáže tento fakt uspokojivě vysvětlit.)

 I ověsili dcerušku gigantickými dížemi, vystrčili ji ze dveří a tyto za ní pevně zavřeli. Děvče se trmácelo, hořce plačíc, rozlehlou stepí do temného lesa, za nímž tušilo stavení sousedů, jež mělo svým nuzným zjevem obměkčit k poskytnutí mléka. Sněhu leželo vysoko, nikde nebylo stopy. Jen lítý uragán fičel vůkol, až statné jedle poletovaly vzduchem spolu s lesní zvěří a cikánským táborem, včetně psů a maringotek. Děvče bloudilo, bloudilo dlouho; hlad je mořil, zima jím třásla, útlým hláskem škemralo u Pánaboha, aby je raději vzal z tohoto světa. Tu zhlédne zpovzdálí světélko! Sápe se do nesmírného kopce, ručky do krve rozdrásané; jde po záři, i doklopýtá až k chalupě, bosé nožky ledva vlekouc. Na kost zmrzlým prstíčkem z posledních sil klepá na zpuchřelé veřeje. Jakého však se nebožátku dostalo uvítání! Věkovitý šelma sedlák byl od pohledu vášnivým sběratelem chorob, zejména kožních a pohlavních. Aniž se dotyčný představil, aniž se poptal na zdraví či rodinu, už se vilně sápe po dítěti. Chuděrka neví, zda se dříve bránit úpadku do mdlob, či vilným chmatům statkářovým, jemuž samou chlípností sliny kanou z úst a z končetin upadávají kusy nekrotické tkáně. Nakonec však prozřetelnost a záducha vykonaly své a agrárník se zklamaně pustil do výdeje zemědělských komodit. Přistrčené barely však naplnil mlékem jen do poloviny. Zbytek zlomyslně dolil smetanou, neboť ta je hustší, a proto mnohem těžší.
Aniž bylo ustatému děvčeti dopřáno oddechu, už vleče přetékající nádrže do strmé skalnaté stráně, směrem k pochmurnému háji, potažmo k nevlídnému domovu.

(V regionu, odkud tchyně pochází, jsou cesty toho druhu, že ať po nich jdete kterýmkoliv směrem, vždycky vedou do kopce.)

S každým krokem se ocitala v hrozivějším šeru, s každým krokem rostly dívčiny obavy. Jen pevněji sevřela kádě s mlékem a opatrně našlapovala lesní pěšinou, kterou, soudě podle silné vrstvy prachu, roky neprošla ani prašivá zvěř. Houby prašivky prášily jako za prachy, práchnivé pařezy byly pokryté prachem, a i ten prach byl ještě pokrytý silnou vrstvou prachu. Holčina prachmiliónská však v mysli oprášila pořekadlo – prach jsi a v prach se obrátíš, čímž rozprášila obavy a strachu vyprášila kalhoty. Zmobilizovala všechny síly a v tu ránu byla v prachu.

(Dodnes je z toho na prášky. Jejím koníčkem je pravidelné vyjídání obsahu lékárničky, přičemž se soustředí především na sedativa a hypnotika.)

Ledva že vycupitala z doubravy, rozprostřela se před ní nedozírná planina. Oceán vysoké trávy se nepatrně vlnil sotva znatelným vánkem. Vedro bylo k zalknutí. Vtom se však traviny zahemžily pohybem. Obloha ztemněla, zaburácel hrom a už se před děvčiskem koulí monstrózní kulový blesk. Ten zasrší, rozprskne se v oslnivou zář a v ní stojí démon, svlečený do půl těla, celý od pasu nahoru natřený mazutem. Zlý duch, všecek kluzk, rozpíná svá blanitá křídla, z nozder dští oheň a síru a smrdí ze všech sil, až oči přecházejí. Z nestvůrné hlavy mu vyrůstají dva obrovské, zakroucené rohy. Jeho oči hoří nepopsatelným zlem. Kam vstoupí jeho kopytnatá noha, vegetace zmírá, vadne a černá. Ohlušujícím řevem přivolává nedohledné zástupy svých vojsk. Zplozenci chaosu odpovídají jekotem a vřískotem. Již se jako řvoucí lavina zjevují na pláni, kde chvatně rozbíjejí svůj tábor, a když je rozbitý úplně napadrť, hotoví se k útoku. Padají první kapky deště. Druhé kapky deště. Rozpršelo se. Nastal liják, uragán, průtrž mračen. Přívaly, gejzíry, vodopády deště.

(V rodném kraji mojí tchyně pršelo tak často a natolik vydatně, že místní občané pro jistotu neustále nosili na zádech pramici s vesly.)

„Vydej nám konve, je-li ti život milý!“ zařval zlý duch šílený touhou po mléku. První šiky rohatých oblud lačnících po laktóze již netrpělivě vyrazily. Svíraly se kolem děvčátka ve stále užším a užším prstenci smrti. „Uááááááááá!“ vyrazila dívka z hrdélka bojovný pokřik a roztočila se i s bečkami tak divoce, až se jí odstředivou silou mléčné zoubky rozletěly do všech stran. Několik potrefených bestií zlostně zasupělo.

(Tchyni nelze namluvit, že zkušený kaskadér by podobný kousek nacvičoval celé měsíce.)

Vřeštící děcko dosáhlo toho, že stádo běsů na okamžik ztuhlo hrůzou.

(Není ani divu. Dodnes mám pocit, že hlasivky mojí tchyně jsou zkonstruované pro vysílání vzkazů mimo sluneční soustavu.)

Rozbahněná tundra vypadala v tu chvíli jako lapidárium monster. Pojednou se živá centrifuga dala do pohybu a klestila si cestu k domovu vším, co se neuváženě přichomýtlo do cesty rotujícím barelům. Těžké nádoby v letu drtily kosti, sekaly končetiny, tříštily lebky. Potoky krve se mísily s bystřinami mléka a v nespočetných cákancích ulpívaly na holčině.

(Všimněte si, že tchyně byla už od mládí děvče – krev a mlíko.)

Tak postupovala s divokou zběsilostí, otáčku za otáčkou, rychlostí lesního požáru. Obludy už dávno nebojovaly ani se svým vlastním strachem, jen odevzdaně vyčkávaly svého osudu. Netrvalo dlouho a pláň byla bezezbytku pokryta páchnoucími mršinami nelítostných šelem.

A už robě stojí na zápraží chaloupky a zvonivým hláskem volá:
„Tatíčku, mamičko, otevřete vrátka! Vaše dceruška přišla, mlíčko vám přinesla! Budete mě už mít aspoň maloučko rádi?“ Starouškové se vyštrachají na zápraží, obdivně prohlížejí a láskyplně hladí džbery s mlékem a jen tak mimoděk pod vousy bručí: „Ale vždyť my tě máme rádi. Jako bys byla naše vlastní. Jako by nám tě v dětství ani trochu nepodstrčila polednice. A teď mazej umýt nádobí!“