Vůně

voníš mi jako moře
po soli
slunci
a zelených řasách

dýchám z tebe
svůj život
rozseklý do dvou polovin
z nichž jedna
je prázdnější než druhá

chybíš mi v každém doteku
který dostávám od jiných lidí

snad jenom kočičí tlapky
ťapající mi po tvářích
neskrývají
ten zvláštní smutek

nepamatuju si barvu
tvých očí
jen přesné místo
kam si položil hrneček
se zbytkem kafe
bez mlíka
bez cukru

bolíš mě
protože ani s Tebou
už nic nedává smysl

konec
to slovo vybublává přímo z bahna
oči dostávaj barvu mlíka
a vzduch voní po zimě
konec
ochromující stav
mezi bytím a nebytím
poslední vteřina
stane se věčnou

mám strach
že se budu pořád bát