Chodím po špičkách..

*Když jsem se dívala ven do zahrady,kde pršelo.Vzpomněla jsem si...na nářek bílých mříží*

Znala jsem člověka,který hrál při dešti na klavír.Každé ráno jsem kolem něj projížděla na kolečkovém křesle a on mi zamával. A večer když všichni spali jsem poslouchala jak prsty píšou melodii pomocí kláves.Nadějnou a tichou.

Jednoho dne zůstala jeho postel odestlaná a už se nevrátil.Sestra nám zakázala číst nekrology.Při dešti bylo tíživé a mrtvé ticho.

Tak jsem vstala a došla pro jediné noviny na sesternu.

Přečetla jsem nekrology.

A od té doby chodím při dešti po špičkách...

...a poslouchám klavír který je už tři měsíce vystěhovaný...