Poučení často přichází příliš pozdě (Dílo je nepřístupné pro ženy od 15 let)

"Je to zločinné spolčení, na to můžete vzít jed, ale to už vyšetří jiní," poznamenal ke mně neformálně, ale spisovně referent oddělení kontroly finančního úřadu, zatímco upíjel o přestávce kávu a pokračoval:

"My jsme povinni vyčíslit únik daně z příjmu. Teprve potomuvážíme, jak bude šetření pokračovat! O všem budete informováni dle Zákona o správě daní a poplatků."

Jeho přísedící kolega nejprve mlčel. Byl přítomen pouze kvůli předpisu o objektivitě a těšil se, až to skončí. Měl na stole dost vlastní práce s DPH. I proto se teď snažil všechno urychlit:

"Kolik dní jste oslíka zvaného "Otřes se" používali?"

"Říkejte "používal",  prosím. Kouzelný dědeček u toho nebyl."

"Mám to v protokolu opravit?" znuděně se optala přes rameno zapisovatelka od počítače.

"Trváte na opravě textu otázky?" podíval se na mě referent jedovatě.

"Ano."

Zapisovatelka otráveně opravila text a provokativně se podívala na hodiny na zdi. Už měla být dávno na obědě. Referenti  se dál vyptávali, nic nehodnotili, ani se nijak nevyjadřovali. Jen výzva k podání vysvětlení ležela zlověstně před nimi i přede mnou a v ní text "Pokud se bezdůvodně nedostavíte, ani nepodáte vysvětlení, může vám být vyměřena pokuta až ve výši dvou miliónů korun českých ..."

Po nějaké době stále se opakujících otázek se referent zvedl a odešel do vedlejší místnosti. Něco tam zašustilo, otevřely se dveře a v nich se objevil On.

Kouzelný dědeček. Doufal jsem, že ho nikdy neobjeví. Před mýma očima ho referent začal konfrontovat s mými odpověďmi:

"Přítomný ...  uvádí, že jste se žádného jeho otřásání oslíka, ani rozdávání dukátů neúčastnil. Je to pravda?"

"Ano."

"A co 21. září ve čtyři hodiny odpoledne ve Vrchlického sadech?"

"To jsem nebyl já," lhal Kouzelný dědeček a vytáhl svůj plánovací kalendář. Skutečně: na tu dobu tam měl poznamenánu návštěvu u holiče a přiložen pokladní doklad někde z chomutovska. Užasl jsem. On musel dobře vědět, co nám hrozí, když se tak pojistil. Kouzelný dědeček se však navíc chopil slova:

"Prosím, aby do protokolu bylo uvedeno, že přítomný ... si na mně vynutil předání "Ubrousku prostři se" a "Oslíčku otřes se" násilím. Já jsem sice byl jejich původním majitelem, ale nikdy jsem je nepoužíval pro druhé, pouze pro svou soukromou potřebu. Není možné najít žádného svědka, který by mě viděl, že peníze rozdávám."

Zapsala to. Nebyl jsem schopen slova. Já se ho celou dobu snažím krýt a on klidně všechno hodí na mě a ještě mi přitíží. Odvedli ho na hlavní chodbu. Zapisovatelka přede mě položila protokol. Prolétl jsem ho v rychlosti, ačkoli naléhali:

"Přečtěte si ho pozorně, jestli se vším souhlasíte. My počkáme!" nemohl jsem to zapisovatelce udělat. Podepsal jsem, po mně i oba referenti.

Konečně jsem mohl vyjít na chodbu. Měli jsem tam počkat na odpolední pokračování. Lépeřečeno mohli jsme také jít na oběd, ale neměl jsem prostě na nic chuť.

Kouzelný dědeček tam seděl jakobynic.

"To jsme skončili, co, chlapče," pokynul mi smířlivě na místo vedle sebe. Neříkal jsem nic, jen jsem usedl, a tak pokračoval, "uvidíme, kdy to dají policii, a jak to vyhodnotí tam. To víš, je to nejenom únik daně z příjmu, protože jsi vydělal ohromné peníze. Také je to padělání peněz, i když oslíkovy dukáty vypadají přesně jako zlaté pamětní mince České národní banky. Nikdo jiný než banka je totiž emitovat nesmí. Vždyť kam by to vedlo? Trh by se zahltil penězi, nikdo by si jich nevážil a všichni bychom se zhroutili pod obrovskou inflací!"

Tak on to všecko věděl. Nakonec ještě měl pravdu, že mi to dal pod nátlakem, když viděl, v jaké jsem situaci. Ohromeně jsem na něho zíral a slyšel jsem:

"S "Ubrouskem prostři se" nebývají takové problémy. Snad jen když se toho chytne obchodní inspekce." Nadechl se sípavě a pokračoval:

"Udělal jsem ale chybu," smutně se přiznal.

Zaradoval jsem se. Snad se konečně dočkám vysvětlení toho jeho podrazu a uslyšel jsem:

"Měl jsem ti dát i "Obušek z pytle ven". Na finanční úřad je sice také krátký, ale mohli ti přišít neoprávněné držení zbraně hromadného ničení a skončil bys na kriminální policii. Tam je to mnohem příjemnější než na finančáku." 

Konečně jsem se zmohl na otázku:

"Dědečku, proč jste mě tak podrazil s tím násilným vynucením kouzelných předmětů?"

"Ale, chlapče, přece kvůli mojí bábě. Víš, jak ta by řádila, kdybych se do něčeho zapletl?"

Podíval jsem se na něho vyčítavě, ale i chápavě.

Jako by četl moje myšlenky, zeptal se:

"A proč jsi vlastně ty vyšel do světa a skončil tak zoufale?"

"Měl jsem malou farmu. Přivydělával jsem si i truhlařinou a občas jsem vypomohl kamarádům ze vsi na stavbě. Ale té mojí to bylo furt málo. Její sestra ve městě si koupila briliantové náušnice a ona ne. Oprášila můj klarinet ještě z doby Lidové školy umění a tak dlouho na mně seděla, až jsem to vzdal a vypravil se do světa zbohatnout hudbou. Ale jak už to chodí: Cestovní náklady, strava a ubytování pohltily většinu toho, co jsem vyžebral a nakonec jsem měl méně, než když jsem vyšel.  Kéž bych zůstal na svém bramborovém poli."

Dědeček se zatvářil tak moudře, že jsem si vzpomněl na staré pořekadlo: Věk nechrání před hloupostí. Pak pronesl tu nepěknou myšlenku:

"Chlapče, chlapče, pamatuj si: Žádná žena nestojí za to, aby muž kvůli ní měnil své životní plány!"