Svině jedny, svině, svině!

"Svině jedny, svině, svině!" ozýval se ze zahrady rozčilený hlas toho mého.

Že by myslel mě? Kvůli tomu štrůdlu? Honilo se mi hlavou... Ne, takové oslovení jsem od něj za třiatřicet let neslyšela...

"Svině jedny zatracený... já vás dostanu!"

Vykoukla jsem z balkónu a sledovala groteskní šou: Milan pobíhal podél sousedovy zahrady se sprejem v ruce. Takto vyzbrojen vyskakoval do výšky a snažil se trefit útočící vosy. Neubránila jsem se úsměvu, který mě vzápětí přešel při pohledu na jeho obličej - vypadal jak Quasimodo!

"Pojď ihned nahoru, já ti to ošetřím!" zavřeštěla jsem na oteklého pána domu.

Moje zlá předtucha se vyplnila: nepomohlo podání antihistamika, namazání fenistilem, ani přikládání sáčku s mraženou kukuřicí...

"Zavolám záchranku," vyhrkla jsem vyděšeně při pohledu na fialovějícího muže, který se dusil.

"Ať tě to ani nenapadne, to nic není," vyhrožoval z gauče a neustával v drbání zasažených míst.

Z emergency poslali sanitku. Dva záchranáři měli co dělat, aby Milana. který není žádný třasořitka, přivedli k vědomí. Po půlhodině mlčení, při němž obsluhovali kapačky, stříkačky, tlakoměr atd., mi podali nádobu se zvratky, papírek, kam mám za hodinu zatelefonovat a odfrčeli do nemocnice. V rychlosti jsem ještě zahlédla, jak nasazují kyslík.

Zabouchla jsem dveře, vyběhla na zahradu a zařvala:

"Svině jedny, svině, svině... zatracený... svině!"