A byly tam růže ...

„Šestnáct jedna upadla do kómatu. Doktor říkal, že se už asi neprobere, máš jí hlídat, asi do rána zemře, rodina to ví.“ Hlásila mi na předání služeb kolegyně.

Dvanáctihodinová noční a ještě taková smutná, pomyslela jsem si. Vzpomínala jsem na tu babičku, když k nám přišla před pár týdny. Drdůlek z šedých vlasů, laskavé oči a spousta trpělivosti. Zamilovala jsem si jí. Skoro jediná ze všech pacientů za všechno poděkovala. Samozřejmě kostrbatě. Měla po mrtvici poruchu řeči, špatně nacházela slova, často řekla něco jiného, než chtěla, až jsme se někdy obě smály. A teď umírá.

Přeběhl mi mráček po čele, když jsem si vzpomněla na jiného pacienta, který umíral nedávno. Agresivní alkoholik.Děsil se toho, že umírá a potom prý už nebude nic.Bojoval o každý nádech. Nechtěl léky na bolest, bál se, že po nich usne a už se neprobudí. Chrčel tam na posteli a mlátil nás pěstmi, protože všechny nenáviděl. Jedl hltavě, i když mu tělo již jídlo odmítalo a často vše vyzvracel. Měl představu, že když bude jíst, bude žít.Na konci byl z pokoje slyšet vzteklý ryk, plný nenávisti k celému světu, dokonce proklínal Boha, na kterého nevěřil.

O půlnoci jsem procházela pokoje, podávala čaj, kontrolovala infuse.Byla jsem zády k oné umírající babičce, když jsem ji najednou slyšela. Měla sepnuté ruce a nahlas se modlila. V údivu jsem zjistila, že plynule, bez vady řeči. Pak již kostrbatě dodala, že odpouští všem, kdo jí ublížili a aby Bůh odpustil jí její viny. Ta modlitba byla tak silná, že se mi zježily chloupky na ruce. Snad proto, že umírala a asi to věděla. Najednou rozevřela doširoka oči a v nezměrném úžasu řekla, „tady jsou růže, tady je krásně, ...“ Plynule vydechla a hrudník zůstal nehybný. V očích jí zůstal ten výraz, jako u dítěte, které vidí vánoční stromeček. Zavřela jsem jí oči a otevřela na chvíli okno, aby mohla odejít tam za svými růžemi.

Tak takhle může být rozdílná smrt.

Druhý den, když si její dcera přebírala věci, plakala. Prý jak to řekne vnoučatům, měli jí tak rádi.

„Řekněte, že tam byly růže, ...“ uklouzlo mi.

„Cože?“ Nerozuměla její dcera.

„Nic, jen jsem si na něco vzpomněla, upřímnou soustrast, měla klidnou smrt.“