Rozprava a konec

Seděli v hospodě a debatovali. Bylo jich sedm a chvílemi se vskutku vzrušeně přeli. Hospodský, který se jim snažil nahlížet přes rameno, se marně pokoušel zjistit, co je předmětem jejich debaty. Až když vstali, aby si objednali pivo, uviděl, že na stole leží Bible. Ohmataná četným otáčením stránek a listováním správných kapitol, přesto však posvátná. Domyslel si tedy, že se jedná o spolek přátel Bible. Když se však nenápadně jednoho z nich zeptal, je-li tomu tak, dostalo se mu záporné odpovědi, a tedy musel znovu přemýšlet, co jsou vlastně zač.

Ukázalo se, že se jedná o sedm přátel. Přátelé, kteří neměli co lepšího na práci, než studovat Janovo Zjevení a hledat odkazy na bájnou Královnu ze Sáby, vždyť v Requiem se praví o soudném dni: „Dies irae, dies illa, teste David cum Sybilla.“ A oni pátrali po tom Davidovi a po té Sybille, co svědčili o onom dni hněvu. Pochopitelně nic nenašli, což je rozčilovalo. A konec světa, jak jej předpověděl májový kalendář, měl být zítra.

Druhý den, kdy měli naši přátelé v diáři poznačeno, že má být konec světa, se všichni modlili, aby opravdu konec světa byl. Kocovina, která je soužila, byla hrozná. Ne příšerná, jen hrozná. Ale to stačilo na to, aby se jeden z nich, jejich vůdce, naštval.

„A přišel den hněvu, onen den, kdy se svět promění v slzavé údolí...“

Zvedl ruce, v nich kladivo, a udeřil poprvé o zem. A zem se zatřásla a první vraník vyjel z pukliny v podlaze a zařehtal.

Zvedl podruhé kladivo a udeřil podruhé o zem. A zem se zatřásla a druhý vraník vyjel z pukliny v podlaze a zařehtal.

Potřetí nezvedl ruce a dva koně zůstali uvězněni v podzemí.

„Te Deum laudamus,“ spustil Svatý otec a s ním zástupy v Římě.

„La ilaha ilallah,“ volá muezzin v Mekce, zatímco davy obíhají Kábu.

Jinde křičí zástupové modlitby svoje, chráně se před koncem světa, nikdo neví ale jednu věc: pravý Bůh jsem já a já je zničím.