Já a moje kočky

To kotě jsem našla na hřbitově. Šedé pruhované koťátko. Vlastně jsem tehdy nevěděla, zda je to kocourek či kočička. Vzala jsem si ho domů a první noc se mnou spalo v posteli, protože se bálo. Bylo nám spolu dobře. Byla jsem šťastná, že jsem ho našla a že se budu moct o něj starat. Tehdy mi bylo tuším devatenáct a sama jsem se cítila jako zranitelné dítě. Roční perspektivní vztah jsem vyměnila za románek s mladším neperspektivním huličem a ochlastou, který o mě usiloval jako o vzácnou trofej a to tak dlouho, až mě dostal a já nedokázala říct ne. To kotě jsme vlastně našli spolu.

Druhý den jsem ho dala ven na zahradu, tehdy jsem ještě bydlela na hájence u rodičů a oni si nepřáli, abych ho měla uvnitř v domě. Byla jsem zrovna na záchodě, když jsem oknem uslyšela z venku křik a pochopila, že se něco děje a dokonce přesně věděla, co. Vyletěla jsem ze dveří jako splašená, srdce mi bušilo jako by mi mělo vypadnout z hrudi. Vrhla jsem se na našeho psa, mého dlouholetého přítele z dětství, začala jsem ho v afektu kopat a mlátit a křičela jsem na něj: „Ty kurvo zasraná!!!“ Na to nikdy nezapomenu. Tehdy jsem nedokázala pochopit, proč tohle udělal a cítila jsem to jako zradu nejlepšího přítele. Pes si to pochopitelně nenechal líbit a vystartoval po mě. Pokousal mi ruku na předloktí a to docela hodně, ale já cítila úplně jinou bolest.

U kus dál leželo kotě. Bylo jasné, že do rána nepřežije. Táta ho dal do krabice a odnesl do kůlny. Už jsem ho nikdy neviděla a ráno se na něj neptala. Příliš to bolelo.

Ještě ten den jsem jela za neperspektivním huličem a ochlastou se zavázanou rukou a s pláčem mu vyprávěla, co se stalo. Nechtěl se o tom bavit. Nedokázal mě tehdy moc pochopit. Utěšil mě jak uměl, ale pro mě to bylo zatraceně málo. Byl rád, že mě má po svém boku a chtěl se věnovat úplně jiným věcem než si povídat o koťátku. Tehdy jsem měla poprvé pocit, že dělám vlastně to, co vůbec dělat nechci...

U nás doma vždycky byly nějaké kočky, koťata...Hrávala jsem si s nimi když jsem byla malá. Milovala jsem je. Každou ztrátu kotěte jsem obrečela. Pamatuji si jednou, jak jsem našla na hnoji u chléva pohozené mrtvé černé kotě se zlomeným vazem. S pláčem jsem běžela domů říct to našim. Dost těžko se jim vysvětlovalo, že tolik koťat živit nemohou a že ten pán, co pracoval pro mého tátu to kotě měl odklidit někam dál, kde bych ho nenašla.

Moje máma miluje kočky. Každá kočka, kterou kdy měla se jmenovala Micka a každý kocour Macek. Těch Macků už se u nás vystřídalo! Micek bylo podstatně méně, vlastně si vzpomínám na jednu jedinou. Byla to kočka, na kterou nikdy nezapomeneme. Byla to výjimečná kočka. Popsat příhody s ní by bylo na dlouho. Měla syna, takového přitroublého kocourka, kterého jsem pojmenovala Ferdinand. Ti dva, to byla opravdu povedená dvojice. Mrzí mě, že skončili tak, jak skončili. Tohle jsem dlouho bráchovi nedokázala odpustit.

Naši byli zrovna na dovolené a Ferda onemocněl. Vrátil se z lesa a měl vytřeštěné oči, byl takový... prostě divný. Brácha se bál, že má vzteklinu, zavolal souseda a ten Ferdu zastřelil. A Micku taky, pro jistotu.

Tehdy už jsem nebydlela doma. Kdyby ano, nikdy bych to nedopustila. Nejspíše bych se sousedovi postavila před hlaveň pušky. Máma po svém návratu z dovolené z toho byla taky na nervy. Žádná vzteklina se však neprokázala. Byla to nějaká typická kočičí nemoc, na jejíž složitý název už si nevzpomínám...

Když jsem žila s oním neperspektivním huličem a ochlastou, měla jsem rezavého kocourka, který se jmenoval Čičik. Přinesl nám domů blechy, které po nás skákaly a kousaly nás. Nakladly vajíčka do koberce a velice rychle se rozmnožily. Tehdy jsme nežili, ale přežívali, ale ty blechy s tím rozhodně neměly nic společného. Jejich existence pouze evokovala bídu a utrpení, které jsme každodenně spolu zažívali. Moc si toho z té doby nepamatuji. Snad jen to, že ten kocourek byl moje jediná radost.

Když onemocněl, veterinář mi řekl, že má zápal plic. Mou domněnku, že se přiotrávil ve sklepě ponechal stranou. Vytáhl ze mě fůru peněz a pak mi oznámil, že kocourek nepřežije. Měla jsem pocit, že to věděl od začátku.

Dlouho jsem si to nepřipouštěla, ale ve chvíli, kdy mi to všechno došlo jsem pochopila, že do rána zemře. Dívala jsem se na něj jak umírá, dusil se a krvácel z nosu. Když už jsem to nemohla vydržet, šla jsem spát. Nemohla a ani nedokázala jsem udělat nic jiného.

Časně ráno jsem se vzbudila a věděla jsem, že je mrtvý. Běžela jsem do sklepa a tam ho našla úplně ztuhlého. Byl celý od krve a skákaly po něm blechy. Nebyl mu ani rok. Vzala jsem krumpáč a v tichosti ho pohřbila než se ostatní vzbudili.

Brzy na to jsem si pořídila malé šedé pruhované kotě, které jsem pojmenovala Ferdinand. Vypiplala jsem ho úplně od miminka, měla jsem ho příliš brzy na to, aby mohl odejít od své mámy. Jednou se stalo, že jsem ho nemohla nikde najít a byla jsem z toho smutná. Říkala jsem si, jak se mohl ztratit? Kde je? Byl pořád ještě malinké kotě, teď už však několikaměsíční.

Jednou ráno, když jsme zrovna někam odcházeli s kočárkem, jsem ho uviděla. Ležel mrtvý na příjezdové cestě. Byly už první mrazy a byla na něm jinovatka. I když neměl žádná viditelná zranění, muselo ho v noci srazit auto a muselo to být auto podnájemníka, který s námi bydlel v jednom domě.

Můj poslední a nejmilovanější kocour Jašek byl nádherný rezavý samec. Pořídila jsem si ho o pár let později místo chlapa. Tehdy už jsem žila sama s malou v družstevním bytě, což nebyla pro kocoura dobrá volba. Měl sice svůj záchod, vybrané lahůdky a výsadní místo v mé posteli, ale neměl svobodu. A chtěl chodit ven.

Někdy na počátku našeho soužití dostal zánět střev od tasemnic, které dostal od své matky a jediné, co jsem v té době mohla dělat bylo lítat za ním s kolíčkem na prádlo na nose a hadrem na podlahu po celém bytě. Už tehdy jsem usoudila, že tohle opravdu nejsou vhodné podmínky pro život s malým dítětem. Pro příště jsem mu nikdy nezapomněla dát tabletu na odčervení obalenou taveným sýrem a nenápadně vloženou do šunkové roličky. Ale to nebylo zdaleka všechno.

Po večerech jsem ho naháněla venku v noční košili a prosila ho, aby šel domů. Jednou zůstal zavřený v sousedově garáži, podruhé přišel s rozbitou hlavou a otřesem mozku, potřetí přinesl blechy, naštěstí pouze ve svém kožiše, ze kterého jsem je však marně vyháněla pěnou proti blechám, kterou nesnášel. Všichni mi radili, ať ho nechám vykastrovat, že se pak zklidní.a nebude se chtít toulat po venku. Nezklidnil se. Mrzelo mě, že jsem mu udělala takovou ošklivou věc.

Tehdy jsem chodila s jedním rozumným a spolehlivým člověkem, který správně tvrdil, že kocour do bytu nepatří. Ani tak kvůli tomu kocourovi, jako spíše kvůli sobě. Měl astma a alergii a díky Jaškovi v mém bytě pobýval zřídka. Doufala jsem, že když dám Jaška pryč,  konečně se ke mně nastěhuje...

Jedna známá starší paní ze sousedství se nabídla, že si kocoura vezme na chalupu. Strašně se jí líbil a zrovna oplakávala toho svého, který se jí ztratil. Udělala jsem těžké rozhodnutí. Zavřela jsem kocoura do tašky na zip, aby neutekl, a s těžkým srdcem ho naložila paní do auta. Obrečela jsem to strašně, ale byla jsem ráda, že je kocour naživu a věřila tomu, že mu na chalupě bude líp.

Od té doby jsem žádnou kočku neměla. Pochopila jsem, že kočky nemůžeme vlastnit a že je můžeme pouze milovat. A milovat znamená dát jim svobodu.