A pak se divíme...

   Nedávno jsem cestovala po Praze. To by samo o sobě nebylo ničím zajímavé či výjimečné. koneckonců hodně lidí dnes cestuhe a já se od nich v tomto směru rozhodně příliš neodlišuji. Co mě však vyvedlo z míry byla doba, za kterou jsem svou, normálně dvacetiminutovou, cestu absolvovala. Ony totiž takové dvě hodiny ztraceného času dokáží člověku pěkně hnout programem. A následně i žlučí.

   Ten den byl celkem bezproblémový. Všechno vycházelo skvěle. Zbývalo jen nasednout do mámina auta, nechat se zavést domů, dodělat pár maličkostí do školy, a pak už jen spát a spát. A najednou zácpa. Zácpa. Znáte nějaký lepší způsob, jak vyhodit oknem svůj volný čas, dobrou náladu a plány na zbytek dne? Já tedy ne...

   V zácpě se mnoho věcí dělat nedá. Člověk většinou sedí a kouká do neznáma, přemýšlí - díky zkažené náladě zpravidla o značně nepříjemných věcech, což mu ji zhorší ještě podstatně víc - a nadává a nadává. Bez toho to nejde. Každý, komu uděláte tlustou černou čáru přes rozpočet, bude nadávat. Jinak by se totiž musel zbláznit.

   A atk jsem tedy přemýšlela. Nejprve o nejbližší budoucnosti. Čekaly mě domácí úkoly patlané někdy o půlnoci, z čehož vyplývalo, že se opět nevyspím a další dva dny mi bude na umření. A samozřejmě mě také čekala hádka s matkou, které už tak dost mizerná nálada pomalu, ale jistě klesala kamsi pod bod mrazu s každým odplazeným metrem. Prostě - nadějné vyhlídky.

   Lidé, kteří využívají MHD, zvláště pak metro, si řeknou: "Zácpa... No Bože, ty řidiči z toho nadělaj´... Mají jezdit metrem a měli by po problémech. To my se dostaneme všude, šetříme životní prostředí a ještě nemusíme brečet nad velkou spotřebou při popojíždění." Jenže někdo to má do práce daleko a metro ma mírně z ruky. A tomu nevysvětlíte, že má raději šetřit životní prostředí a snažit se dojet někdy ve 22:00 z Modřan do Ruzyně pomocí mHD. No, jen si to zkuste! A zkoušejte to každodenně asi tak deset let. Jestli si nekoupíte auto, tak máte hroší kůži, děsivě malý plat (a pak nechápu, proč kvůli němu dojíždíte tak daleko) nebo nepřekonatelný odpor k životu.

   Autem jezdí člověk, který to má daleko a potřebuje se na dané místo dostat rychle. A ne čekat v nějaké zácpě. Potřebuje stihnout hromadu věcí. Možná na tom závisí jeho setrvání v zaměstnání. Možná na tom závisí jeho setrvání v manželství a možná na tom závisí jeho život. Nemůžeme po něm chtít, aby jezdil metrem, nemůžeme po něm chtít, aby popojížděl rychlostí tří metrů za hodinu a rozhodně po něm, nemůžeme chtít, aby přestal nadávat, když už někde popojíždí. To prostě není v jeho silách. To by z toho asi dostal infarkt.

   Ale my to po něm chceme. Slušné chování a nadávky se vzájemně vylučují. A my se pořád oháníme slušností a dobrými mravy. Ne, že bychom je sami dodržovali, to je zase jiná kapitola. Ale každopádně je vyžadujeme. Na každém kroku na nás, zejména před volbami, útočí plakáty s hesly slibujícími slušnost, spravedlnost a zaručeně nejlepší jednání. Politici jdou příkladem. Koho zajímá, že jsou to jenom slova. Jsou to krásná slova, která byla určitě psána hlavou i srdcem. A když už je politici píšou, měli bychom se jimi řídit alespoň my, spořádaní občané. Prostě musíme. Je to správné. Co na tom, že nás kvůli zpoždění vyrazí z páce, manžel či manželka nás vyhodí z bytu a my zmrzneme někde na nádraží. Přece kvůli tomu nebudeme nadávat. Jsme přece slušní lidé. Třeba budeme mít štěstí a šéf zrovna dneska zaspí.

   A on opravdu zaspí. Určitě. Ani šéfové, anebo možná právě oni, nejsou dokonalí. Jenže následující ráno jedeme do práce znovu. Třeba jsme si i našli jinou cestu. Jenže ouha, nějaký slušný politik se zrovna na té naší cestě rozmázl o sloup, když se vracel domů po oslavě nárůstu volebních preferencí. A my jsme opět v zácpě. A zase si v hlavě přehráváme pravděpodobnou budoucnost.

   A pak se divíme, že je tolik infarktů...

Pozn.: Pokud se někdo, po přečtení mého fejetonového pokusu, domnívá, že se jedná o kritiku namířenou proti všemu a všem, nebudu mu to rozmlouvat. (Ono by se mi to ostatně asi stejně nepovedlo) Uvědomujíce si až příliš dobře svou literární nedokonalost plynoucí již z toho faktu, že píšu poměrně krátce, chtěla bych nyní stručně vyjádřit (asi jste již pochopili, že stručnost není zrovna mojí silnou stránkou) zamýšlenou myšlenku textu: Ne vše je takové, jakým se to na první pohled zdá býti. Netřiďme lidi na dobé a špatné jen podle toho, že ti první  vykřikují s pompézností sobě vlastní působivá hesla o svém srdci a ti druzí si občas v zácpě uleví nějakým tím "Do pr..."

Ne, nechci hájit lidi nadavající všemu živému i mrtvému s čím přijdou do kontaktu. Ale dnešní doba se pyšní hlásáním tolerance. Buďme tedy tolerantní i k těm, kteří už nevydrží vnitřní přetlak a vypustí z úst nějaký ten vulgarismus. Jsou aspoň upřímní. Rozhodně upřímnější než ti, kteří se na nás culí z plakátů.

A mimochodem, na mojí adresu si klidně ulevte čím chcete. Kritiku uvítám, dlaždiče toleruji.