Vodě mé

Vodě mé

Láska je jako voda. Život dá, život bere…

Jsi spoutána břehy,

vodo má nádherná,

tak musíš protékat, jak musíš,

ne, jak bys sama chtěla.

Jak ráda bych ty břehy opustila a vydala se proti proudu

Skláním se před ní s úžasem.

Já, který se vody tolik už bál, že se jí

obloukem od jisté doby vyhybal.

Já, který se obával  moře i malých vod,

ba i kapek deště.

Po jedné soukromé povodni

já z vody mám strach.

Dnes vlídnému hlasu vody naslouchám.

Tak neměj strach, ponoř se do mých očí,

do té modré hloubky,

tak neměj strach, že zatočí s tebou

zrádné víry, slov dávno neslyšených,

tak neměj strach, že tě já stáhnu

sílou svého proudu ke dnu,

tak neměj strach a vezmi si mě,

pojď za mnou, budeme společně

téct po dlouhé cestě,

tak neměj strach, i já chci tě.

Vzal jsem ji něžně do dlaní,

jak vodu u studánky a dlouze pil.

Však protekla mezi prsty,

a byla pryč,

pro vodu se musí jít jinak.

Venku leje jako z konve,

promoklý jsem skrz naskrz

zvedám tvář k nebi  

roztahuji ruce a chytám kapky dešťové,

vodo má vzdálená, tvé polibky.

Ten strach je náhle pryč.

Jen roky přibývají a tak se na vodu dívám jinak.

Vážím si každé kapky deště.