Hurá na sraz!

Hurááá na sraz!

Na sraz do Prahy jsem se nesmírně těšila a různě jsem plánovala jak důkladně se připravím abych všechny okouzlila svým šarmem, krásou a nespornou inteligenci.  Nakonec jsem si stihla akorát obarvit vlasy, jelikož jsem věčně přilepená na netu a nic jaksi nestíhám. Málem mi ujel i vlak!

Ráno se mi totiž nechtělo vstávat, bodejť by chtělo, když jsem permanentně nevyspaná, že ano. No a nevyspaná jsem zas jen kvůli tomu netu. Všimněte si, jak hezky nic nesvádím na sebe. To je velmi užitečné umění.

Před odjezdem se mě manžel ptal „máš všechno? Peněženku, doklady..“

„ Jo, jo, mám,“ děla jsem. Cestou autem jsem však v duchu viděla peněženku jak se válí v kuchyni na židli, což mě mírně znervóznilo, tak jsem se raději mrkla a co myslíte? Fakt byla v kuchyni.  Díky bohu nebyli na cestách policajti, umím jezdit fakt rychle.

Na poslední chvíli šup do Pendolina, celá natěšená, jak krásně stíhám.

Dala jsem si dvě pivka i usnula spánkem spravedlivých. Vzbudila mě až uklízečka na hlaváku v Praze a nějaký zmetek mi ukradnul hodinky, jak jsem zjistila. Celá zmatená jsem vystřelila jako namydlený blesk, jelikož jsem byla domluvená se soror. Obávala jsem se, že mě neuvidí, odejde a co já teď, nebohá, v Praze ztracená.

A považte, soror nikde! Kvůli zmatkům s operátorem po dovolené mi nefungoval ani mobil i byla jsem nahraná.

Já blbec si totiž spletla hodinu, to je u mě naprosto normální.Tak jsem bloumala, pokukovala po lidech, špekulujíc kdo vypadá na literáta. No, ono se to fakt těžko pozná. Většina lidi co okouněla u knihkupectví vypadala dost ujetě na to, že by psát mohli.

Nakonec to dobře dopadlo, soror mě našla. Jak vypadalo postupné setkání pisálků jste si už nesčetněkrát přečetli, to vynechám. Skoro všichni vypadají úplně jinak, než jsem si je představovala a dám krk na to, že mě si většina představovala zatraceně jinak.

I vydali jsme se na plánovanou prohlídku Prahou. Fakt jsem se snažila něco pochytat, páč jsem se obávala že mě bude wendelin zkoušet jaké památky jsem v Praze viděla ať nejsem za blbku. Ono to však bylo zatraceně těžké, jelikož jsem byla nažhavená na lidi ne na nějaké památky co mě beztak přežijou, tak co. Na zámeckých schodech, myslím že to byly ony jsem málem vypustila duši a vůbec jsem si nevšimla, že je shora nádherný pohled na Prahu, až jsem na to byla upozorněná. Korunu tomu nasadila macek. Soustředěně bádala jestli prezident bydlí na hradě či nikoliv a uzavírala sázky. Pak se otočila a vyhrkla směrem k Chrámu svatého Víta, „aha, to jsem měla obdivovat!“

Nejhorší na tom všem byla má nešťastná cestovní taška. Džarda říkal, že máme jet nalehko. To by jeden nevěřil co váží troška kosmetiky a nafukovací lehátko.

Jsem princezna na hrášku a lehátko bylo nezbytné, beztak jsem se obávala, že se namažu jako dobytek, tak ať aspoň spím  na měkkém.

Tímto děkuji sykorce, klakovi a pohanovi, kteří se o mou krásnou barevnou tašku postarali. Vláčeli se s ní, zajistili ji azyl a tak podobně. Fakt jsem vám neskonale vděčná!

A pak, u Žíznivého jelena, tam to žilo! Pivo, víno tekly proudem, huby nám jely jedna radost, samé objímání, divení, rozkládání rukama, prostě paráda! Ono to tak dopadá, když se sejdou stejně postižení, věřte mi.

Už se těším na příští sraz, jen přemýšlím co s tím lehátkem.

Revo, když jsme ho nafukovaly společným dechem měl tam být ten špunt. Byly jsme však tak namazané a uchechtané, že nám to nevadilo.

Každopádně, teď se připravím, to abych už pomalu začala, že?