Večeře

Před časem mě moje kamarádka, zarputilá vegetariánka a bojovnice za práva zvířat, pozvala k sobě na večeři. Když jsem vstoupil, vkládala zrovna do pračky s obsahem pět litrů jedny bílé kalhoty a několik kousků spodního prádla, celé to zasypala menším pohořím pracího prášku, zalila rybníkem aviváže a zmáčkla start. K jídlu bylo něco, co snad mělo připomínat maso, slepené něčím, co mělo zřejmě suplovat vejce. Cíleně řízenými otázkami jsem získal důležité informace o složkách neznámého pokrmu. Jedna jeho část pocházela z Belgie, zatímco druhá ze sousední Francie. To grilované jsou cherry rajčátky z biofarmy ve Španělsku a specielní rýže připlula až z Japonska. Původ mořské řasy, kterou to všechno bylo rafinovaně obehnáno, se mi zjistit nepodařilo, ale tipuju, že pocházela odněkud z moře. Byla bez chuti, ale zato zapáchala podobně jako kapr z jihočeského rybníka. Po večeři jsme popili ještě něco brusinkového biodžusu, po jehož rodném listu už jsem nepátral, a Jana se s omluvným gestem rychle nasoukala do přiléhavého černého asi biokostýmku, zeptala se, jestli chci hodit domů, a než jsem stačil odvětit, že se po vydatné biovečeři rád projdu, nonšalantně zamávala a odjela svou obří limuzínou BMW ještě něco zařídit do práce.

Jana je bankovní úřednice. Je to moderní dívka. Žije ve čtyřpokojovém bytě. Stálého přítele nemá, ale občas si, jak se to tak moderním nezadaným dívkám stává, najde někoho, kdo ji rozveselí. Bere proto logicky antikoncepci. Děti zatím určitě nechce. V bance má dobře našlápnuto ale hlavně je výraznou osobností v několika právozvěrných organizacích, o nichž ráda káže. Můj pásek z hověziny je pro ni něco jako mrtvola kamaráda a když mě potká s klobásou na tácku, dívá se na mě z veliké výšky. Marně jsem se jí snažil několikrát názorně dokázat, že v klobáse dnes už žádné maso není, že je to až na těch pár rozemletých kousků kuřecí kůže spíš taková vegetariánská záležitost.

Když se Janě někdy přitíží, jak se říká něco na ni leze, vytáhne z lednice objemný box a začne se ládovat všemožnými léky, snižujícími teplotu a slušným množstvím vitamínů, jejichž účinek se u podstatné části navzájem neguje. Je totiž důležité, aby byla pořád ve formě, podepsala hodně smluv a imaginárně zachránila hodně zvířátek.

Když jsem šel domů, pomalu se stmívalo a drobný deštík dělal na asfaltu první puntíky. Dumal jsem, kolik v tomhle počasí asi široká kola BMW rozjedou žížal a slimáků a kolik asi mušek a motýlů může po cestě skončit na předním skle kamiónu, vezoucího biorajčátka z farmy ve Španělsku. Představoval si, jak břichatý řidič, cpoucí se na každé pumpě hamburgery, pustí ostřikovače, všechno to svinstvo setře stěračem a vesele pokračuje, nechávaje v dáli za sebou zapadající slunce a milióny molekul oxidu dusičitého. Kolik vody proteče pračkou pro zářivou bělost značkových kalhot, předpokládám taktéž z dovozu, tkaných možná za mrzký peníz dětmi někde ve východní fabrice. „Ještě, že to nejsou šimpanzi“ říkám si.

Vzpomněl jsem si, jak jsem jí líčil, co dělá její antikoncepce, spláchnutá rourou stoupačky s jejími kamarádkami rybičkami v mořích. „Ty si ze mě děláš prdel, žejo?“. Nikdy mi moc nedůvěřovala. Nezapadal jsem zrovna ideálně do její představy jak rozdělit lidi na správné, spravedlivé a uvědomělé a na ty druhé. Vždycky jsem u ní byl někde mezi, protože jsem odevzdaně nesdílel její nadšení pro ty „správné“ věci a dělal si z něj napůl srandu. Mám dojem, že se mi snažila ukázat tu správnou cestu, a že to dělá vlastně dodnes. Patří mezi lidi hodně vytrvalé s velmi pevnou vůlí. Stejně to se mnou ale vždycky po nějakém incidentu na čas vzdá. Jako onehdá, když jsem prohodil, že mořské řasy se objevují ve vegetariánských kuchařkách tak často stejně jen proto, že vegetariáni nepapají rybičky, a nějak ten jód do sebe dostat musí, a že jejich tahání z moře, zpracování a přeprava na obrovské vzdálenosti je stejné zvěrstvo, jako kácení deštných pralesů. Malinko jsem přeháněl, přiznávám, ale snad ne zas tolik, aby se potom Jana dva roky neozvala.

Když jsme se pak jednou náhodně potkali na ulici, už jsem radši nezmiňoval, kolik zařvalo zvířátek při testování léků, které s takovou oblibou konzumuje, kolik je potřeba spálit koksu, aby mohla sedět ve svém příjemně vytopeném čtyřpokojovém bytě a rozesílat e-maily poukazující na obludnost jatek. O ropných tankerech a margarínu, o jejím psovi a podobných nesmyslech by mě ani mluvit nenapadlo, a tak jsme si příjemně popovídali o neutrálních věcech, jako je počasí a kde jsme byli na dovolené a celkem jsme si rozuměli.

Jana má vysokou školu. O její schopnosti přemýšlet jsem ovšem dlouho pochyboval. Zbytečně. Naopak velmi chytře vytěsňuje z okruhu informací vše, co nějak nezapadá do její koncepce a za ta leta už se naučila nacházet protiargumenty prakticky na cokoli, a když je nenajde, ukončí rozhovor tak radikálním způsobem, že se osoba na druhé straně cítí bezmála jako původce všeho zla ve vesmíru. Je skálopevně přesvědčena o naprosté správnosti svého jednání a to ve všech ohledech. Nebo tak alespoň vystupuje.

Teď jsem s večeří na řadě já. Budou pečená vepřová žebra.