eutanázie

Přemýšlím o tom jak je to s tou eutanázií, a jestli je vlastně potřeba o tom mluvit.Myslím si že se to týká nás všech, ale ne všichni se s tím někdy setkají. Buď na vlastní kůži, u někoho blízkého, nebo to budeme my na kterých bude viset rozhodnutí, jestli ano nebo, ne. Z osobní zkušenosti vím, že pokud rodina souhlasí s odpojením od přístroje člověka který je v podstatě mrtvý, a už nemá niky šanci se vrátit do života i s nějakým postižením, je zbytečné mu zachovávat ze všech sil, pomocí přístrojů, jeho základní životní funkce. Proč se tím ale zabývám, jak je to ale u člověka který je třeba ochrnutý na celé tělo, a požaduje eutanázii, vyhovět mu nebo ne, když není připojený k přístrojům, a rodina se o něj chce starat, ale dotyčný postižený je nechce zatěžovat, je tato situace opravdu bezvýchodná? Postižený se pohnout nemůže takže se nemůže sám zabít. Rodina odmítá se s ním o tom vůbec bavit a vyhovět mu. Co bych dělal já kdybych byl na jeho místě? A jak bych se asi zachoval kdyby po mě chtěl ať mu pomohu, osvobodit od toho těla které je jako přikované na lůžku, bezvládné a zbytečné. Je takový život opravdu plnohodnotný? Nebo je to jen čekání na smrt, která je v nedohlednu. Tak to vidí ochrnulý, ale rodinu obohacují rozhovory s ním, a mají ho všichni rádi, pro jeho dobré slovo, kterým je odměňuje za opečovávání jeho těla, je vůbec důležité se nad tím zamýšlet? Jak to bylo dříve, jak to dělali například ve středověku, když nějaký válečník byl raněn, velmi se trápil, a prosil o smrt, byla mu poskytnuta, nebo se toho ostatní báli, kvůli spáchání těžkého hříchu. Jsme snad v dnešní době lidštější? Myslím že ne. Jen zákony se zpřísnili, a takováto nedovolená eutanázie může mít za následek pár let v kriminále. Ale jak se říká, každý skutek má být po zásluze potrestán...