Starý zákon ve verších

Milý mladý čtenáři, držíš v rukou jednu z mnoha úprav biblických textů. Ze dvou částí Bible jsem sáhl po té, která je pojítkem židovského a křesťanského náboženství, tedy po Starém zákonu, představujícím nejstarší dějiny Židů. Jsou to příběhy tak často zobrazené na freskách, gobelínech či obrazech v našich zámcích, příběhy, bez jejichž znalosti bychom těžko mohli studovat dějiny malířství nebo literatury. Příběhy, jež zde připomínám,patří k základní literární gramotnosti každého evropského národa, ale i národů,jejichž kořeny spočívají v Evropě nebo byly alespoň křesťanstvím ovlivněny. Volím rytmizovanou epickou formu, jazyk mírně archaický, lehce knižní, avšak – jak se domnívám – v zásadě srozumitelný, vždyť kniha je určena mladému věku. Veršová podoba je mým příspěvkem k mnoha úpravám Bible. Text jsem zhustil až na samu dřeň – šlo mi o to, aby čtenáře neunavoval a neodrazoval. S textem předlohy nejsem, nechci a ani nemohu být v rozporu. Marginalizuji ale pasáže, které mohou čtenáře odrazovat krutostí – ať už ostatních národů k Židům nebo Židů k jiným národům. Nejsem teolog, teologické výklady nezkoumám a ani populární dänikenovské domněnky mi nepřísluší. Jen jako čtenář si uvědomuji rozdíl mezi Starým a Novým zákonem a v závěru jej vyjadřuji svými prostředky. Ne vše je eticky přijatelné pro člověka 21. století.Za základ své úpravy jsem zvolil Olbrachtovo Čtení z Bible kralické. V mém textu se objevují obě podoby zeměpisného názvu: Kaná i Kanaán. Různá jsou i označení pro židovský národ či pro jeho zemi: Judea, Izrael. Zavádějící pojem Palestina či dokonce Palestinci nepoužívám / v dnešní době má jiný význam než ve starověku /.Nevyhýbám se různým synonymním výrazům vyjadřujícím božskou podstatu: Bůh, Hospodin, Pán, Jahve.

Je Stvoření den prvý

Světlo tmu roztíná

Je Stvoření den druhý

Klenba nad vodou se rozpíná

Je Stvoření den třetí

Hle – souš ! Zelení se pokrývá

Je Stvoření den čtvrtý

Světla čas v noc a den mění

Je Stvoření den pátý

Životem země i moře pění

Je Stvoření den šestý

Obraz Boží v ženu a muže se dělí

Je Stvoření den sedmý

Požehnán Bohem co svátek se světí

 

 

 

Adame, první jsi,

ty, Evo, druhá,

z hlíny vás uhnětla

Boží to ruka.

 

V Eden vás uvedl

Pán náš nejvyšší,

svedl vás, ba svedl

tvor pak nejnižší.

 

Jablíčko – malý skvost

stromu poznání.

Pryč je však nevinnost,

ráje víc není.

 

Vyhrál had lstivostí,

na Evu vyzrál,

pravou však lidskostí

Bůh vás pak nadal.

 

Prací si dobývat

chléb svůj vezdejší,

trápením růst a zrát

náš úděl zdejší.

 

          -

 

Kdo první nepravost

do země zasel ?

Muž, co ho svedla zlost,

první zla posel.

 

Bratrovrah Kain to byl,

kde jsi – ó ctnosti ?

Zasel ten černobyl,

býlí špatnosti.

 

Že se tak rozmohlo

před tváří Boží,

nastala potopa,

moře všech moří.

 

Jen jeden čistým byl.

Bůh mu dal pokyn,

by archu postavil,

práce se chopil.

 

Noe tak spasen byl

s rodinou celou,

z živého jeden díl

mohl vzít s sebou.

 

Koráb je ukrývá.

Pak čtyřicet dní

masa vod přibývá,

čtyřicet nocí.

 

Zmar v nové se mění,

země osychá,

zas se zazelení,

zkázu odmítá.

 

         -

 

A tak jako Země

je zas líbeznou,

člověk na ní věčně,

věčně vede svou.

 

Babylón pýchou žil,

vyrůst chtěl věží,

v nebesích viděl cíl -

své vyzdvižení.

 

Nebe pokořením

příběh neskončil,

jazyků zmatením

Bůh jej ukončil.

 

Příběhů však hodně,

hodně Bible zná,

že se dochovaly,

je věc nádherná.

 

          -

 

Jedním spravedlivým

byl též Abrahám,

mužem vyvoleným

bylť on nazýván.

 

Boží přízně měli

se Sárou pak dost,

pouze postrádali

dítě pro radost.

 

Když stoletým starcem

téměř on už byl,

hle – stal se otcem,

syn se narodil.

 

Z Jahvova příkazu

syna svého měl

obětovat Jemu,

zabít v oběť jej.

 

Bůh to nedopustil,

jemu požehnal,

věrnost pouze zkoušel,

život ponechal,

 

by národů otcem

Abrahám se stal.

Pravdou je venkoncem,

zbožných že jen pár.

 

            -

 

Kvetla špatnost, kvetla

v městě Sodoma,

ke zkažení spěla

kraje podoba.

 

Zneuctění hostí

věru je věc zlá,

trpělivost Boží

rázem přetekla.

 

Sírou, ohně deštěm

začal město bít,

dým jak z vápenice

měl je označit.

 

         -

 

Abrahám v Izáku

syna svého měl.

Ezau, Jákobu

Izák ,synu, děl.

 

Prvorozenosti

práva Ezau měl,

požehnání dosti

by tak obdržel.

 

Podved´ Jákob bratra,

otce slepého,

dosáhl tak všeho,

co chtěl od něho.

 

Požehnání synu

zpět už nešlo vzít,

musel se mladšímu

starší podrobit.

 

Vědom si té zrady

Jákob uprchl,

k strýci Lábanovi

cestu podnikl.

 

Léta mu pak sloužil,

dařilo se mu,

majetek rozmnožil,

získal i Líu.

 

Starší strýce dceru

neměl v lásce však,

pro získání mladší

musel sloužit zas.

 

Konečně i Ráchel

jeho ženou je,

naplněn je účel,

konec služby zde.

 

S ženami a dětmi

z domu odešel,

se stády hojnými

v Kaná se vracel.

 

Překážka v návratu :

Ezau mstivý tu,

dojde-li ke zvratu,

či snad k zápasu ?

 

Jákob chybu uznal,

bratra objímal,

dary mnohé mu dal,

šťastně smír nastal.

 

Totě příběh o tom,

že lze napravit,

cokoliv jsi spáchal,

jenom musíš chtít.

 

          -

 

Dvanáct synů Jákob,

dvanáct synů měl,

jen jeden z nich – Josef,

jen ten trpět měl.

 

Lásky svého otce

nepřáli mu víc,

dali jej co skopce

za dvacet stříbrných.

 

Bratři srdce zlého,

muži z proradných

zotročili jeho,

otci pak ve lžích

 

děli, že zvěř divá

roztrhala jej.

Josef zatím prodán

v egyptskou tu zem.

 

V Putifara domě

leccos zastat znal,

v pánově oblibě

správcem se pak stal.

 

Ženě pána svého

sluha se líbil,

získat chtěla jeho,

ten však čestný byl.

 

Nechtěl pána zradit,

tím se znelíbil,

znala to zařídit,

prý jí násilí

 

on učiniti chtěl.

Ze správce vězněm

osudu útek zněl.

My teď však vězme,

 

že Boží úradek

nad vše pevnější.

Kdo by jej zvrátit chtěl ?

Toť nejjistější.

 

I z hloubi nejnižší

dostaneš se výš,

ba v místo nejvyšší

co by kníže v říš.

 

To případ Josefův :

správcem Egypta

na zásah vladařův.

Věc tak prostinká ?

 

Nadán duchem Božím

vykládati sny

zalíbil se mladík

faraonovi :

 

Sedm klasů plných -

léta hojnosti,

sedm klasů zvadlých -

léta bědnosti.

 

Radil Josef pánu

dělat zásoby,

předejíti hladu.

Získal zásluhy.

 

Vše skutkem stalo se,

v zemi bída je.

Zda i sen splní se,

jenž srdci panuje ?

 

Nouze deset bratrů

v Egypt přivedla,

deset totiž synů

otce Jákoba.

 

Bratru teď co pánu

poklonili se

nepoznávaje jej.

Ten se raduje.

 

I sen jeden dávný

skutkem se teď stal.

Josef jím kdys bratry

notně pohněval.

 

Poznati se nedal,

co zvědy je měl,

jednoho z nich nechal,

nechal svázat jej.

 

Příběh nyní zkraťme,

dlouhým už se zdá :

bratři měli přivést

i Benjamina.

 

Pouť tu nastoupili

i s tím nejmladším.

Nemoh' jinak Josef

nežli s dojetím

 

přiznat bratrům kdo je,

padnouti jim v šíj.

Plakal líbaje je.

S darem nejedním

 

pro otce poslal též,

by se těšil s ním,

by se žal a smutek

změnily ve stín.

 

Slyše tyto zprávy

tatínek okřál.

Co ční nad úklady ?

Odpověz si sám.

 

          -

 

Plynou v dáli vlny,

vlny v řece Nil,

uplynuly věky,

co Žid ustavil

 

v Egyptě plémě své.

Jeho počtu však

se faraonové

začli obávat.

 

Otroctví a berně

měly zkrušit je.

Nakonec však stejně,

stejně dost jich je.

 

Chlapci utopeni

všichni měli být.

Znáš o Plaváčkovi ?

Tak se mělo dít

 

maličkému chlapci

z proutí v košíku.

I on roveň princi

knížecí dceru

 

za manželku svoji

měl si jednou vzít.

Nespěchejme tolik,

přece vylovit

 

jej, dobře vychovat

je věc potřebná.

Měla se jí zhostit

dcera vládcova.

 

Hoch v jinocha dospěl.

Zjevení Boží

dalo mu za úkol

/ v hořícím keři/

 

utrpení Židů

jednou ukončit.

Ýkol všech úkolů,

kde však síly vzít !

 

Mojžíš – toť to jméno,

odvésti měl je,

dříve však farao

propustiti je.

 

Silný nad slabými

zdá se míti vrch,

nad divy Božími,

jež má za podvrh.

 

Deseti ranami

počal Hospodin

Egypt záhy bíti,

by poznal svých vin.

 

Krev místo vody tu,

všude množství žab,

tři dny tma trvá,

na dobytek mor paď.

 

Kobylek pohroma,

krupobití teď...

suma nehotová,

necelý výčet.

 

Po každé ráně však

pyšný ten Židů kat,

byť čekal bys to tak,

odmítal se kát.

 

Vždy znovu vzpouzel se

odchod povolit,

po desáté musel

Pán Bůh uhodit.

 

Prvorozených smrt

náhle způsobil,

farao teprv pak,

pak se podvolil.

 

Moci zla však není,

nikdy, nikdy dost.

Zpupnost hned neskončí,

ta věčná nectnost.

 

By dělníků spousta

vrátila se snad,

začal je farao

pronásledovat.

 

Strach v tom lidu vzrůstal -

pevným Mojžíš byl.

„Měli jsme radš zůstat.“ -

„S námi Hospodin.“

 

Moře otevřením

spasen Izrael,

znovu zas zavřením

zničen nepřítel.

 

         -

 

Vedl pak pouštěmi

Mojžíš ten svůj lid.

Kdo vůli ocení

službu naplnit ?

 

Sestoupil Bůh na zem,

na vrch Sinaje,

tu řád dán je rázem

pro člověka zde.

 

Přikázání všechna,

smlouvy, zákony -

totě pravá cesta,

Bůh tak stanovil.

 

Židům víra pravá

ale chyběla.

„Tele snad ze zlata,

to je víra tvá ?“

 

Modloslužebníci

všichni pobiti.

Cizí panovníci

pouze projíti

 

lidu početnému

nedopřáli však.

Chtěl-li k cíli svému,

pak vybojovat

 

průchod on si musil.

Co tu hlavní věc ? Věz,

hodně-li jsi zkusil,

reptáš, jdeš však přec.

 

Těžkosti ukáží,

jaký z nás kdo je.

Stížnost za stížností -

tvář Izraele ?

 

Chtěl-li lid ten píti,

voda ze skály,

chtěl-li lid ten jísti,

mana z oblohy.

 

Chtěl se krmit masem ?

I to maso tu.

Stál však pevně na svém ?

Měl-li jednotu ?

 

Zemi jim tak snadno

Bůh dát odmítal.

Radit ne vždy radno,

nechtěli jít dál.

 

Proto se Bůh na ně

také rozhněval.

Čas – lék. To, co mdlé je,

kázeň vystřídá.

 

Čtyřicet let k tomu

právě bylo dost.

Zažil lid proměnu,

našel k cíli most.

 

Z hory Nébo potom

Mojžíš Kanaán zhléď.

Vstoupit v zemi nohou

pro velký počet let

 

dopřáno mu není.

Skonu jeho teď

Židé všichni želí.

Nutno však jít vpřed.

 

            -

 

„Vstaň a překroč Jordán,“

další  z Božích vět.

Vůdce nový, co dán -

Jozue – poslech'.

 

Křikem a troubením

z rohů beraních

/vážíš, zda uvěřit ?/

tak jako první sníh

 

padnou zdi Jericha.

Hradby pokořit ?

Zda zvukem pouhým snad ?

Jenom musíš chtít !

 

Pravidlo známe už :

když lid poslušen,

tu je pak Bohem svým

slavně zachráněn.

 

Když však Boha svého

snadno pomíjí,

nemyslí na něho,

Ten jej opouští.

 

         -

 

Pro nevěru lidu

izraelského

vzrostla moc národu

prý amonského.

 

Jefta byl statečný,

stál s Hospodinem,

cti dbalý, odvážný,

vázal se slibem :

 

„Až budu se vracet

z boje co vítěz,

to, co mě uvítá,

odevzdám v oběť.“

 

Může být krutější

snad představa tvá ?

Zápalnou obětí

jediná dcera !

 

        -

 

Opět pak činili

Izraelští zle,

nová moc nad nimi :

Filištínci, hle !

 

Nový též hrdina

Judejským povstal,

silou pak vynikal,

cizí hubit znal.

 

Nepřátel tisíce

bil, zabíjel sám.

Slabinu měl také,

že zamiloval

 

se do dívky jedné

jménem Dalila,

toužící vyzvědět,

v čem jeho síla.

 

Třikrát ji oklamal,

houžve, vlas, provaz

snadno pak přetrhal.

Oklamán sám však,

 

když duše zemdlela.

Tajemství prozradil,

ve vlasech že síla.

V nepřátel ruce dán.

 

Oslepen, připoután,

síly vší zbaven.

K robotě těžké dán,

v posměch vystaven.

 

Zhoubci zas vysmívat

chtěli se svému.

K slavnosti přiveden

do velkého domu.

 

Tisíce lidu tu

s knížaty svými,

síla však také tu

s vlasy novými.

 

Na sloupy nalehl,

jež stavbu drží,

dům pak celý lehl,

byla-li, s věží.

 

Samson umíraje

zhoubce své zhubil.

Tu jméno jeho je,

příběh, co zkusil.

 

         -

 

Filištínci ovšem

tiskli Židy dál.

Ti pak přáli sobě,

by je vedl král.

 

Saul dán co král Židům,

zemi spravoval,

proti nepřátelům

dlouho bojoval.

 

Vojskům Izraele,

však to jistě znáš,

vysmíval se s gustem

obr Goliáš.

 

Netroufli si Židé

obru postavit,

přec se našel ale

jeden bojovník,

 

co to pohanění

krví svou chtěl smýt.

Vojákem však není,

chce jen zápasit.

 

Panovník teď čeká,

kdo ten hrdina.

Ten, co v Boha doufá,

pouhý klučina,

 

pevně králi hlásí,

že svede ten boj.

Představíš si asi,

co na to pak on,

 

jenž se Židům chlubí

vzrůstem, silou svou :

„To jdeš na mě s holí ?“

„Jist jsem pravdou svou,“

 

odpovídá David.

Prak mu postačí,

zasažen je obr,

tím jej omráčí.

 

Zbývá hlavu setnout

mečem obrovým.

Výjev ten zobrazen

dílem nejedním.

 

         -

 

Hoch postaven výše,

než byl jeho rod.

Saulově však pýše

nastal těžký rok.

 

Na Davida žárlil

/totě vlastnost zlá/,

že lid vděčnost cítil.

Hněv zlé rady má.

 

Jak mladíka vládce

zahubiti chtěl,

tak jeho zastáncem

králův syn být měl.

 

Jonata ochráncem,

přítel nejlepší.

Ba, přátelství lékem,

zloba jen ničí.

 

By život zachoval,

prch´ David v Nóbe.

Král marně jej hledal,

proto zlovolně

 

pak v onom městě tom

všechny pobíjel.

Však nastal náhle zlom.

Aniž by věděl,

 

v jeskyni temné Saul

o plášť připraven.

Jen plášť mu David vzal,

života nezbaven.

 

Když Saul to pochopil,

snad se zastyděl,

snad si uvědomil,

kdo že nepřítel.

 

V boji s Filištíny

potom král ten pad´

se svými, se syny.

Bůh ochraňovat

 

dál krále odmítal,

účet vystavil.

Tak tedy zemřel král.

Přejme moci díl,

 

muž, co jen štvancem byl ?

Hle – králem David,

v Hebrónu stal se jím,

pomazán David.

 

Nad cizími, věz to,

šťastně vítězil,

Jeruzalém město

slavně založil.

 

Král Boha velebil,

krásné žalmy pěl,

k Bohu se pak modlil,

by neodcházel.

 

Leč i ten nejlepší,

ten nejzbožnější,

co nade všemi ční,

k hříchu se skloní.

 

Po Bétsabé touhou

zhřešil David král,

pro touhu jen pouhou

zlý čin zosnoval.

 

By Uriáš, manžel,

mu nepřekážel,

v boji tak postaven,

by jistě zemřel.

 

Za manželku pojal

David Bétsabé.

Co získal, co ztratil,

ví to, nebo ne ?

 

Boží přízně jistě

těžko uhájí.

Absolón, syn jeho,

začal povstání.

 

Zmocnil se i Města,

otce zabít chtěl.

Střetla se dvě vojska.

David přesto lpěl

 

na životě syna.

Ten však zabit je.

Zatímco lid jásá,

král hořekuje.

 

Takhle už to chodí,

radost s bolestí

za ruku se vodí.

Co víš o štěstí ?

 

        -

 

Nic věčně netrvá

na tomto světě,

i ta moc královská

zas držitele

 

nového musí mít.

Koho as David

ze synů, z těch starších

hodlá tak poctít ?

 

Jsi-li snad odchován

pohádkou mnohou,

nepřekvapí tě as,

že to Šalamoun.

 

Ze synů – to ze všech

není nejstarší,

vysvětlení mám přec :

syn nejmilejší.

 

S mládím se elán spjal,

ne však zkušenost,

požádal Boha král,

by mu dal moudrost.

 

Žádáš-li málo, pak

získáš mnohem víc,

je-li to naopak,

nedostaneš nic.

 

Proto i mladíku,

by všude byl znám,

bohatství, slávu

daroval náš Pán.

 

Moudrým byl, to hlavně

mladý Šalamoun,

přísloví psal, písně,

leccos skládal on.

 

Pře uměl rozplétat

umně, nad jiné,

soudil tak například

i dvě hokyně.

 

Které z nich dítě je,

o něž se tu přou ?

„Rozpůlte tedy je,

ať se pohodnou !“

 

Jen jedné však nitro

se teď pohnulo :

„Dejte jí děťátko,

by dále žilo.“

 

Poznal tak králů král,

kde je pravdy ctnost.

Tak moudře konával,

šla ta vědomost.

 

Chrám vystavěl Bohu,

nádherou se skvěl,

ze Sáby královnu

taky přijal v něm.

 

Tak kázal Šalamoun :

marnost nad marnost,

jediný je úděl,

ze skutků radost.

 

          -

 

Nová velmoc vládne,

poroučet chce všem,

kdo neuposlechne,

bude vyhlazen.

 

Národů se rázem

velký zmocnil strach,

nad asyrským vojskem

těžko vyhrávat.

 

Pěší, jezdci, střelci,

vozy válečné...

Holofernes s vůdci :

„Co s Izraelem ?

 

To se bránit chtějí ?

Jak to směšné je !

Hynout budou žízní.

Vida – máme je !“

 

Židé vskutku chtěli

Asyrským se vzdát.

Pramenů zbaveni,

jak jen vzdorovat ?

 

Už to přece známe !

Když lid v úzkých je,

mocný rek povstane,

hrdina tu je !

 

Čekáš-li však nyní,

že to bude muž,

musím tě zklamati,

poslouchej však už !

 

Mladá vdova Judit

tím zachráncem je,

postačí jí krása,

tvář jak z kameje.

 

V nepřátel ležení

odebrala se,

krásou i chytrostí

zalíbila se.

 

Cestu prý ukázat

do údolí zná,

vždyť je přec odtamtud,

dcera židovská.

 

Z hladu Židé jedí,

co Bůh zakázal,

nebude prý nyní

za nimi stát dál.

 

Holoferna Judit

znala okouzlit,

zatoužil on po ní,

pro sebe ji mít.

 

Snadno zmožen vínem

usnul na loži,

Judit krátkým mečem

zručně naloží.

 

S hlavou velitele

vrátila se zpět.

Tu pak nepřátelé

dali se v útěk

 

vidouce tu hlavu

hlavy to vojska.

Judit má teď slávu,

radost obrovská.

 

          -

 

Věci zlé nabyly

nad lidmi vrchu.

By lid odvrátili

od mnohých hříchů,

 

povstali proroci.

Jedním z nich Jonáš.

„Židy vést k pokání

je úkol, co máš.“

 

Leč Jonáš utekl

před tváří Boží,

na moře utekl,

Boží plán boří.

 

Bouře mu v útěku

zamezit měla,

taky na korábu

strhla se mela.

 

By loď zachránili,

do moře vhozen.

Bouři zažehnali,

velrybou pozřen

 

potom pak Jonáš byl.

K Bohu se modlil.

Zas se na svět vrátil,

i úkol splnil.

 

Káli se Ninivští

oděni žíní,

zvrátili hněv Boží,

spaseni nyní.

 

             -

 

My své však víme už :

žijeme v hříchu.

Proto radš pravdě služ

než svému břichu.

 

Dopustil znovu Bůh

krvavou lázeň,

dobyt Jeruzalém,

dobyt je rázem.

 

Zloupili, co mohli

vojáci noví,

násilí činili,

ba mnozí přední

 

muži povražděni.

Babylón vládcem.

Země se v poušť mění,

lid z ní odvlečen.

 

V zajetí teprve

lid se rozpomněl

na svého ochránce,

jejž dřív opomněl.

 

          -

 

Z mládenců vybráni,

vybráni čtyři,

by sloužili králi,

stolníky byli.

 

Jen jeden prvním je,

je jím Daniel.

Divným snům rozuměl

Bohem navštíven.

 

Šílenstvím mučen král,

sny však zapomněl,

mudrce hledal král,

by mu připomněl,

 

co a proč zdálo se.

Pouze Daniel,

jak vyjevilo se,

výklad snů těch měl :

 

„Jak socha kovová,

jak má dobře stát,

noha-li hliněná ?

Na ní spočívat ?

 

Tak i tvé království

co ta socha je.

Neujde zničení,

nic z něj nezbyde.“

 

         -

 

Dům muže jednoho,

co Joakim slul,

lidu židovského

zástupy proslul.

 

Chodili tam starci,

starci – soudcové,

soudy vynášeli,

rozsudky mnohé.

 

Oba tito muži

kráse podlehli,

když po ženě toužit,

toužit se jali.

 

Žena ta manželkou

prý Joakima,

půvabnou a ctnostnou.

To její vina ?

 

Nechtěla Zuzana

po vůli jim být.

Proto obviněna.

Na smrt měla jít,

 

nevěrnou prý byla.

Když pak ta žena

na smrt provázena,

hle:  “Suďte znova!“

 

Kdo zvolal ta slova ?

Mladý Daniel.

By poznána pravda,

zločin neulpěl,

 

lid uposlechl jej.

Moudře si vedl

pacholík Daniel.

Každého zvlášť ptal

 

se : “Pod kterým stromem

viděls Zuzanu

s oním to mládencem ?“

Smazal pohanu,

 

vždyť každý ze starců

jinak pověděl.

Prolhali tak hlavu,

mladík veleben.

 

Zvláštní pak příběh ten

jako nejeden

Rembrandtem to slavným

umně vyveden.

 

            -

 

Vraťme se teď k trůnu.

Kdo jej ovládal ?

Syn totiž to králův,

mladý Belsazar.

 

Hody pro svou šlechtu

pořádat se jal

v číších svatých z chrámu,

jež král v kořist vzal.

 

Tu na stěně nápis,

ruka s prsty jen...

Kdo jej umí přečíst ?

Proč byl vyveden ?

 

Z hvězdářů, hadačů

nikdo nesvede,

jen jeden prý z mužů

tohle dovede.

 

Nám známý Daniel.

Četl, rozuměl :

„Mene, mene, tekel...

sčetl, zvážil jsem..

 

Znesvětils vše sebou,

pýchou, násilím.

Konec bude s tebou

i s tvým královstvím.“

 

Tu noc král zavražděn,

v zemi Médové,

každý zlý čin splacen,

oplaceno vše.

 

Známe jenom z Bible

Babylón – tu říš.

Co na světě jisté,

zdali už to víš ?

 

         -

 

Zapudil manželku

Asverus perský,

zapudil svou ženu,

královnu Vesti.

 

Nástupkyni její

mezi kráskami

služebníci mají

hledat, najít ji.

 

V Súsách, velkém městě,

městě králově

žila mladá Ester

v domě strýcově.

 

Schovanka to Ester,

Židovka Ester,

sirotek jen Ester,

nádherná Ester.

 

Zamiloval se král

krásou ohromen,

za ženu ji pojal

před svým národem.

 

Žil pak v městě kníže

Aman Agagský.

Židy nenáviděl.

Pur si už hází

 

/ to pouhý los totiž/,

jenž mu prozradí,

kdy mu Bozi nejspíš

Židy vydají.

 

Když Ester zvěděla

zlou tu novinu,

knížete pozvala -

toť na hostinu.

 

„Co počíti,“ ptá se

Amana teď král,

„poctít-li chci muže,

jenž zásluhy má ?“

 

„Ať skvostně oblečen,

zdoben korunou,

na koně posazen.

Uzdu pak v rukou

 

ať kníže jakýs má,

jej doprovází,

slávu mu provolá.“

Co teď přichází,

 

sotva však Aman zná.

„Starého Žida,

co v bráně sedává,

potká sláva ta.

 

Spiknutí prozradil,

ať to každý ví,

život mi zachránil.

Teď se odměním.“

 

Když řeč je pak skutkem,

Aman je tu zpět

ponížen a zmaten.

Není konce běd.

 

Královna tu k němu

slova pronáší :

„Chystal jsi nám zhoubu.

Jaký má být dík ?“

 

Král rozhněván pravil :

„Ať je oběšen.“

Židů osud změnil,

národ zachráněn.

 

V paměť radosti té

vínem, cukrovím

slaví dodnes Židé

svátek svůj – purim.

 

 

 

Starý zákon právě dočetli jsme tu,

přísný řád a zbožnost tvoří v něm jednotu.

V poznání však chceš-li o stupeň dojít výš,

čti jen dál, přemýšlej, ať se obohatíš.

Kristus je láska, láskou tou je Bůh.

Nový zákon vezmi a slova nová suď.

Však na cestu onu vejít musíš sám,

já opouštím tě nyní, směr jen ukázav.                                   

---