Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDobrodružství všedního dne aneb podivuhodné setkání...
Autor
SimontheScimitar
To ráno se mi nezdálo býti nijak vyjímečné. Ono vpodstatě nebylo. Vstal jsem po půl sedmé, umyl se a snědl snídani, skládající se z tvrdého toustu a studeného čaje. Máma musela dnes dříve do práce a jediný, kdo z toho nic neměl, jsem byl samozřejmě já. Vlastně něco přeci ano. Studený začátek dne. V sedm deset mi jel autobus, jako obvykle plný šedých lidí, s prázdnýma očima, upírajícíma se do ranního šera. Občas některý z nich vypadl z tupé letargie, poplašeně se rozhédl a zase se vrátil k bezbolestnému nevědomí. Promnul jsem si klouby pravé ruky, až mi v nich zapraštělo. Kdysi nádherně stříbrné prsteny, byly matné, jakoby zbaveny vůle k životu. Snad je k té rezignaci dohnal spěch moderní doby. Nevím. Vystoupil jsem z autobusu a přešel svých sedmdesát kroků po betonu a schodech dolů, do stanice metra. Zády jsem se opřel o chladnou, mramorem obloženou zeď a rozevřel jsem noviny, s pocitem, že dnes by to mohlo být jiné. Zase byly plné krve, násilí a špinavé politiky. Znechuceně jsem je sroloval a vztekle vrazil do tašky. Nenáviděl jsem městskou hromadnou dopravu. Nenáviděl. Ta průměrnost bytí, ta esence neosobnosti, ta nutnost uniformity. Ubíjelo mě to. Pokaždé. " Promiňte," řekl kdosi a poklepal mi na rameno. Otočil jsem se. Přede mnou stál pomenší stařík, téměř holohlavý, avšak jeho tvář se honosila dlouhým plnovousem. Byl trochu hrbatý a opíral se o dřevěnou hůlku. Pravé oko mu zřejmě chybělo, usuzoval jsem tak podle koženého klípce, jímž měl důlek zakrytý. " Ano ? Mohu vám nějak pomoci ?" Zavrtěl hlavou a namířenou hůlkou šťouchl do mého náhrdelníku. On to byl spíše amulet, zavěšen na kůži, než náhrdelník. " Co to je ?" Byl jsem zmatený. Nechápal jsem, co po mě ten dědek chce. A hlavně proč. " Nerozumím .Co tím myslíte ?" Znovu píchl do amuletu. " Co to je ?" Začínal jsem se zlobit. A také, ač je to strašné, se mi najednou zastesklo po té staré dobré neosobnosti a uniformitě. " Proč se ptáte ? Co je vám vůbec do toho ," podotkl jsem rozzlobeně a rukou srazil dotěrné dřívko stranou. " Jsem jen zvědavý. Nemusíte být hned tak hrubý," usmál se na mne tak, až jsem pocítil stud a málem jsem se mu omluvil ! " Uviděl jsem tento symbol a hned mě napadlo, cože to asi znamená." " Tórovo kladivo, stačí ?" Doufal jsem, že dědula dá pokoj a přestane do mě rýpat. Omyl. Teprve začal. " A kdo to je ? Ten Tóros ?" Zaskřípal jsem zuby. On mě snad nenechá. Kurva. Proč mám tu smůlu vždy jen já ? Marná otázka. " Je to Tór, ne Tóros," řekl jsem hněvivě, ale když se mi vesele omluvil, pokračoval jsem ve vysvětlování," byl to starogermánský bůh, velmi mocný a vážený. Tohle, co nosím, je jeden z jeho znaků, kladivo Mjollnir, které znamenalo blesk a mohlo brát i dávat život. Je to ochraný prostředek proti neštěstí." Stařík moudře kývl hlavou a poplácal mě po předloktí. " Jsem rád, žé nejsi jen další hlupák, co nemá ani tušení, proč tohle nosí a jaký to má účel. Tór by byl také rád, tím jsem si jistý." Nejistě jsem se usmál, protože v tom, jak to řekl, zazněl jakýsi zvláštní podtón. Pobavení ? " Uhm, ano...asi ano, tedy...," odpoveděl jsem. " Je dobře, že jste na nás nezapomněli. Někteří si myslí, že ano, ale já a pár dalších ve vás stále věříme a hledáme cestu zpět. Je vás víc ? Takových jako jsi ty ?" Přitakal jsem. " Vím o třech, kteří vědí to co já, možná i více." " To je dobře, chlapče, moc dobře." S tím vytáhl levou ruku z kapsy, kde ji doposud schovával a strčil mi prsty před obličej. " Krásný, že ?" Ano, musel jsem souhlasit. Ten prsten byl krásný, překrásný. Bronzový kruh, masivní, přesto nevypadal nijak přehnaně. Byl takový, jaký by přesně měl být. A vyzařovala z něj síla. Po celém těle se mi rozlilo teplo a já si byl vědom té moci, která z něj prýštila do okolí. " Draupnir," šeptl tajnůstkářsky a rychle ruku i s prstenem schoval. Zaskočilo mi. " Cože !?" " Ale nic, musím už jít." " Počkejte !! Já..." Vystoupil z metra. Ve dveřích se na chvíli otočil. " Je v tobě síla, chlapče. A v nás také. Musíš jen hledat. A chtít." Dveře se zavřely a já zůstal osamocen v přeplněném kupé. Byl to blázen. Mávl jsem nad celou situací pomyslnou rukou a jen tak náhodou, jsem se podival oknem do stanice. Na pár úderů srdce jsem ho zahlédl. Byl vysoký, přes ramena měl přehozen rozevlátý plášť a při chůzi se opíral o ratiště dlouhého kopí. Upřel na mne své jediné oko. Polila mě hrůza a v tu ránu jsem zapomněl, jak se dýchá. V krku mi vyschlo. Náhle byl pryč a metro obklopila přítulná čerň tunelu. Zhluboka jsem vydechl a protřel si slzící oči. Začínam šílet. Měl bych omezit internet a chodit spát dříve. Prsty sevřely Tórovo kladivo. Zapochyboval jsem...
Co když ?