Papír snese všecko

  Už zbývá jen pár minut a já to ze sebe všechno dostanu. Na tuhle chvíli jsem čekal přes dva roky. Dva roky slušnýho chování a kouření čůráků dozorcům z noční směny. Ale já to dokázal. Došel jsem až sem. Za pár minut mi donesou tužku a papír! Všechno, co se ve mně za ty dva roky nahromadilo, půjde ven. To bude úleva.

  Že se toho v cele 2x2 metry nemohlo moc udát? Nesmysl. Každej den jsem se rodil a každej den umíral, každej den jsem škrtil toho chlapa, kterej mi nechtěl dobrovolně dát svoji šrajtofli, každej den jsem se koukal na svýho soudce, každej den jsem hladil svoje děti po vlasech, každej den jsem líbal svoji ženu, každej den jsem jí naposledy mával... každej den jsem si ho vyhonil.

  Všechno teď půjde ze mě. Už to v sobě nebudu držet.

  Ze začátku jsem prosil, ale nechtěli slyšet. S doživotníma se nikdo nesere. Žerem ze státní kasy, co víc bychom ještě chtěli? Na zkurvenou tužku se tady čeká dýl, než na ztrátu panictví.

Začal jsem šílet. Ze samoty, ze čtyř stěn, který se ke mě každej den o kousek přiblížili, ze dveří, který se otvíraly jenom jedním směrem. Z hajzlu bez prkýnka, kterej odváděl moje řídnoucí sperma do odpadní sítě, kde si na něm pochutnávaly krysy.

  ,,Prosím,“ křičel jsem na dozorce, ,,přineste mi něco na psaní! Moc Vás prosím.“

  Přišli za chvilku. Byli dva. Jeden stál u dveří a druhej mě zmlátil obuškem. Celou noc jsem proležel v bezvědomí na podlaze. Ráno se mi podařilo vstát, ale několik mejch zubů zůstalo dál ležet na lině.

  ,,Prosím, já to nevydržím! Zešílím! Přineste mi tužku a papír, musím to ze sebe dostat!“ křičel jsem druhej den. V cele mi totiž ležel mrtvej chlap bez šrajtofle, nad ním stál soudce, kterej hladil po hlavě moje děti, zatímco před ním klečela moje stará a kouřila mu to jeho vyschlý soudcovský péro. V tý cele nebylo k hnutí! Musel jsem dát všechno na papír dřív, než se tady umačkáme.

  Přišli ty samý, jako včera. Jen se prohodili. Čím častěji jsem křičel, tím míň jsem měl zubů.

Za pár tejdnů jsem měl v hubě, až na zub moudrosti, prázdno. Nechápal jsem lidi, kterejm dělal zub moudrosti potíže. Mě pomáhal. O Vánocích jsme dostali šlachy obalený ve strouhance. Díky zubu moudrosti jsem je nemusel polykat v celku.

  ,,Prosím, já to psaní strašně moc potřebuju!“, huhlal jsem.

  ,,Dostaneš to jen za dobrý chování,“ řekl mi vedoucí bloku. Přes dva roky jsem dělal, co mi řekli. Dobrovolně jsem se hlásil k vytírání podlah, k praní posranejch prostěradel, k natírání reznoucích mříží.

  V noci ke mě na celu chodili dozorci. ,,Nemysli, že ti stačí, že budeš sekat dobrotu jenom přes den,“ řekli mi. Kdykoliv v noci zachrastil klíč v zámku, věděl jsem, že budu muset některýho z nich vykouřit.

  Poslední 2 roky jsem sekal dobrotu 24 hodin denně. Pro psaní udělám všechno. Drží mě nad vodou, oddaluje smrt, oddaluje šílenství, oddaluje příští vteřinu, oddaluje peklo, který na mě čeká.

  ,,Zejtra,“ řekli mi včera, ,,dostaneš tu tužku a papír.“

  ,,Děkuju. Strašně moc děkuju, pane dozorce. Jsem Vám strašně vděčnej!“

 Dozorce se naklonil k malinkýmu okýnku, přes který jsem dostával žrádlo. ,,Je ti ale jasný, že se musíš pořád dobře chovat?!“

   ,,Ano, pane dozorce, budu pořád tak hodnej, jako do teďka. Já bych pro psaní udělal...“

Prásk, okýnko zaklaplo. Poslední den po 2 rokách, kterej strávím se svoji láskou, se svým soudcem, se svojí vraždou...

      Den D .......Stál jsem uprostřed mýho šílenství a čekal. Každou chvilku někdo prošel kolem mojí cely, ale kroky nikdy nezstavily. Byl jsem nervózní, pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Opravdu teď všechno ze sebe dostanu? Opravdu se teď zbavím všeho, co je ve mně?

  Krok krok krok krok krok krok krok blíž blíž krok krok krok krok blíž blíž blíž krok krok krok ticho. TICHO!, před mojí celou!

  Dvířka uprostřed dveří se otevřely a do mýho šílenýho království vnikla cizý ruka, která mi podávala tužku a papír. Došel jsem k tý ruce a vzal si, o co jsem prosil 2 roky. Někdy příště vám napíšu o tom, co to znamená bejt šťastnej. Jak málo k tomu stačí, ale jak dlouhá k tomu vede cesta. Příště.

  Sednul jsem si ke stolu a položil na něj a4 s nalinkovanejma řádkama. Do pravý ruky jsem vzal tužku. Byla dokonale ořezaná. Konečně mám všechno, co potřebuju k tomu, abych ze sebe všecko dostal .... Zhluboka jsem se nadechnul...... a vrazil si tu tužku do krku..... začlo se mi dělat blbě..... rychle jsem jí vytáhnul..... a vrazil si ji o kousek vedle..... znovu.... znovu.... Pamatuju si, jak mi hlava dopadla na papír. 

  Všechno, co bylo ve mě, vsakoval nalinkovanej papír. Papír opravdu snese všecko, bylo poslední, co mi v tamtom životě prošlo hlavou.