30.9.2010

30.9.2010 předcházelo datum 27.9.2010. Přirozeně. Pro mě ale nejen tak. Nastupoval jsem do ringu. Do ringu lásky, k souboji, před kterým jsem se cítil šampiónem. Asi jako když do ringu ve velkých červených rukavicích nastupoval ploskonosý chlapík jménem Mike Tyson. Světla velkoměsta mě a mého soupeře, ach dívku, krásnou dívku, doprovázela doprostřed dění. Kavárny, jak jinak.

Jak se taky necítit jako šampión, když vám zavolá ona sama. Cítil jsem se ve formě, nažhavený na vítězný pás, stejně jako ten ploskonosý chlapík s velkými červenými rukavicemi. A pak už jen reflektory, hudba, stafáž, mnoho slov a pohledů. Odpočítaval údery lásky soustředěný číšník? 

Rohy kubistické kavárny nemohly být ten večer ostřejší. Bolest, která měla přijít teprve o několik dní později, jsem ale nevnímal. Zápas ukončil až gong zavírací hodiny.

Dialektiku zápasu korunují podané ruce soupeřů. Tenkrát, tam v metru, nakonec ve spěchu, myslel jsem už na příště, na ruku zvednutou vzhůru, ruku vítěznou. Má ruka ve vzduchu, to by byla ona, my společně, naše ruce, ústa, těla, vše v neustávajícím pokračování.  

30.9.2010 měly přijít ovace, opět světla, opět ring. Vítězný, plný lásky, jako když ten ploskonosý chlapík s rukavicemi pomáhal zvedat polomrtvé soupeře poté, co je poslal k zemi. Namísto toho přišla rána, rána na mou bradu (snad proto, že byla tak vystrčená kupředu?), úder, který vás vypne, a žádné gesto pomoci. Jen napořád prázdný displej a bolest na hrudi.