S Peskem v hospodě u Kalášků

       S Pejskem (naším kytaristou Petrem Homolkovým, vona mu tak říkala manželka za svobodna) sme chodili rádi dopoledne v pracovní době ke Kalachovi. Kurva, teď nevím, Pejsku nebo Medvídku mu Majka říkala? Ále, vždyť de vo hovno! "Nazdar hoši," vítá nás v prostředí nám tak milým a drahým paní Kalášková. "Dobrý den, paní Kalášková," odpovídáme s úsměvem, "tak nám dejte dvě pivečka a panáčky." "Hned to bude, hoši." Takle slušně vždycky začínal náš tah. Jenže úměrně s tím, jak sme časem do sebe tlačili chlast, ubejvalo na zdvořilosti a to samozřejmě z naší strany. "Eště dva panáky si dáme," vobjednáváme po chvíli. Pijeme, hospoda se začíná zaplňovat. "Dvě píva a to pokud možno fofrem," krákorám do lokálu. Paní Kalášková, znajíc naši pozvolnou proměnu v dobytek na nás jemně hrozí prstem. "Vobsluhuje tu vůbec někdo," hulajdá už napůl zduněnej Pejsek. Ksicht se mu už začíná pěkně napařovat, vypadá zas jak prase po července. Po chvíli: "Do prdele,  je to tady jako u Suchánků, chtělo by to patrně vyměnit personál," vyřvávám a nasraně si kroutím fousy. "To je vono, vyměnit personál," papouškuje Pejsek. Až potud to paní Kalášková bere s pochopením, ale nakonec ji vždycky pořádně naserem: když už Pejskovi za lennonkama šilhaj oči a já vidím dvojmo, stěží ze sebe vyrážíme poslední, zato stručnou a výstižnou vobjednávku: "babo, kořalu sem!!!"