O plačícím stromu a zakletém ostrovu

Od včerejška se nic nezměnilo. Pořád tam ležel, nezdálo se, že by se chtěl probudit. Bylo ticho, jen přístroje pípaly a z chodby doléhal pouze tlumený ruch, všude kolem byl ten odporný nemocniční puch.

Byly to už dva týdny. Ze začátku jsem na něj mluvila, pouštěla mu muziku, ale dnes jsem jenom seděla a zírala na něj. Vypadal hrozně sladce. Objala jsem, zabořila hlavu do jeho světlých, voňavých vlasů a políbila ho na čelo. Potom jsem vstala, oblékla si kabát a vypadla.

Otupěle jsem procházela studenými chodbami nemocnice.

Celá ta doba, několik měsíců před tím, než se to stalo, byla doslova euforická. Žili jsme trochu zběsile, chlast byl pro nás hračka pro děti, hulení běžným zpestřením nudných večerů, občas jsme si na drumíku lupli nějaké éčko. Jako by nás nic nezajímalo, všechno plynulo hrozně rychle a my byli příjemně naivně zamilovaní.

Prošla jsem vchodem a vylezla na zmrzlou ulici.

Časem nás to začalo nudit, chtěli jsme vyzkoušet opravdovou jízdu, pořádný trip. Tak jsme zkusili kouzelný papírek, LSD. Ten den byl krásný, bylo ještě docela teplo a ze stromů padalo poslední listí. Váleli jsme se v něm, komunikovali pomocí telepatie a užívali si pohledu na rozpixelovanou krajinu. Pak se to stalo. Šli jsme spát, vzbudila jsem se, až když už slunce stálo pořádně vysoko. Paprsky pronikaly žaluziemi a ozařovaly binec v mém malém kamrlíku na Opletalce. Šťouchla jsem do Jeníka.

-„ Vstávej, víš kolik už je? Můžem si udělat něco k jídlu nebo někam zajít.“

Nic. Ani se nepohnul. Lenoch, pomyslela jsem si.

Zatřepala jsem s ním znovu asi za dvě hodiny. Opět nereagoval.

Znovu jsem ho zkusila probudit okolo páté. Zas nic. Tentokrát mi to už ale přišlo divné. Přitiskla jsem hlavu k jeho hrudi. Pokojně dýchal, jako ve spánku.

V osm jsem už začala být nervózní, ze všech sil jsem přemýšlela, co mám dělat. V devět jsem zavolala záchranku.

Kráčela jsem ztemnělými ulicemi, pořádně jsem netušila, kam mířím. Najednou mě napadlo, že bych mohla zajít do Crossu, vždycky jsme tam spolu chodívali. Sešla jsem do metra.

Lékaři také příliš nevěděli, co se vlastně stalo. Zkoušeli ho probudit řadou metod, ovšem nic nezabralo. Řekla jsem jim, že jsme si dali LSD. Možnost, že by to mohlo být způsobené drogami, nevyloučili.

Bylo pondělí, den techna. Prošla jsem horním barem, pod pódiem se v rytmu monotónní hudby zmítalo pár lidí, světýlka nad parketem psychedelicky blikala.

Sešla jsem po schodech dolů, po cestě jsem potkala dva dealery, jeden mi nabízel hulení, druhý perník. Řekla jsem jim, že nemám náladu.

Dole byla klidnější atmosféra, celým patrem zněly příjemně ospalé tóny dubu. Zamířila jsem rovnou k baru a koupila si černého kozlíka. Po cestě jsem si všimla zajímavého týpka. Byl to starý, asi šedesátiletý černoch s dredy až po kolena, kouřil obrovského špeka. Pokynula jsem mu a šla se posadit.

Lapla jsem si na svoje oblíbené místo a otráveně pozorovala lidi v klubu. Pomalu se začínali scházet, podobně jako vždy jsem žasla nad směskou, která se v Crossu objevovala. Chudokrevní básníci s brýlemi, dredaté víly, grupa rozjetých cizinců, smažky s vygumovaným výrazem.

Rastaman s dlouhými dredy na mě upřeně hleděl. Asi bych měla jít, než začne otravovat.

Pozdě, odlepil se od baru a zamířil ke mně. Obrátila jsem oči v sloup.

-„ Ahoj,“ pozdravil a s úsměvem si sedl ke mně.

-„ No nazdar.“

-„ Vím, co tě trápí.“

-„ To sotva.“ Apaticky jsem zírala k baru a přála jsem si, aby mě nerušil, aby konečně vypadl.

-„ Mohl bych ti pomoct,“ naklonil se ke mně.

Instinktivně jsem se odtáhla.

-„ Ty mi fakt pomoct nemůžeš. Dej si raději odchod.“

-„ Vím, co se stalo Jeníčkovi.“

Zpozorněla jsem.

-„ Jak ses o tom dozvěděl? Kdo ti to řekl? “

Záhadně se usmál.

-„ Nikdo mi nic říkat nemusel, prostě to vím. Jsem tak trochu šaman.“

-„ Kecy. Spíš ti ta ganja leze na mozek.“

-„ Nevěříš? Můžu ti to dokázat. Kouřila jsi někdy ještěrku?“

-„ Cože? Ještěrku? Děláš si srandu?“

Položil na stůl zbytek svého jointa, ten se okamžitě proměnil v zelenou ještěrku s hořícím ocáskem. Zmateně běhala dokolečka.

Rastaman ji chytil, strčil si její hlavičku do úst a po chvíli vyfoukl oblak voňavého kouře.

-„ Dáš si taky?“

Ačkoliv jsem předtím neměla chuť, chytila jsem mrskající se ještěrku a dala si práska. Rastaman ji pak položil zpět na stůl, změnila se znovu v jointa.

-„ Už mi věříš?

-„ Bylo to docela efektní. Tak asi jo. A jak mi teda můžeš pomoct?“

-„ Můžu ti poradit. Trip a ostatní halucinogeny působí na člověka zvláštně. Je pak mnohem víc otevřený a vnímá to, co normálně nemůžeš. Pokud jsi střízlivá, jsi zablokovaná, tvůj rozum a racionálnost tvoří bariéru. Když si něco dáš, zábrany padají. Jsi pak schopná neuvěřitelných věcí. Třeba komunikovat telepaticky, takhle můžeš mluvit i se stromy, vnímat skryté zákonitosti. Taky jsi ovšem přístupná působení nejrůznějších vesmírných sil. Normálně tě před nimi rozum brání, ale když vypne, jsi zranitelná. Většina těch sil je dobrá, ale existuje taky pár špatných, které ti můžou ublížit. A to se stalo Jeníčkovi.“

-„ A můžu s tím něco udělat?“

-„ Ano, proto jsem si tě vyhledal. Jeníčka můžou zachránit slzy Plačícího stromu.“

-„ Plačícího stromu? A kde roste? Jak se k němu dostanu?“

-„Přijď zítra v osm do Crossu. Povím ti to,“ prohlásil Šaman Rastaman a rozplynul se v oblaku marihuanového kouře.

Druhý den jsem už o půl osmé nervózně postávala u dolního baru. Šaman přišel přesně.

-„ Pojď se mnou, není čas.“

Vypadli jsme z Crossu a hnali se temnými Holešovicemi. Na náměstí Jiřího Ortena jsme zahnuli doprava a vešli do starého domu.

Vyškrábali jsme po zaprášených schodech až nahoru a vešli do útulně zařízeného bytu.

-„ Vypadá to tady jako v čajovně.“

-„ Je to takové hipísácké doupě.“

-„ Povíš mi, jak se k tomu stromu dostanu?“

-„ Nebuď netrpělivá. Čeká tě dlouhá cesta a napřed se musíš posilnit. Dáš si smaženici?“

-„ Jo. Houbovou smaženici?“

-„ Neboj se, jsou to výborné houbičky,“ usmál se potutelně Šaman Rastaman.

Když jsme dojedli, sklidil nádobí a posadil se ke mně.

-„ Za chvíli přiletí zlatá vosa, následuj ji, zavede tě k Plačícímu stromu. Pamatuj si, nesmíš udělat ani krok nazpět, jinak ti uletí a ke stromu se nikdy nedostaneš. Je tu ovšem jeden háček. Plačící strom nepláče pořád, musíš ho k tomu přemluvit. Potom nachytáš slzy, které budou kanout z jeho očí, do téhle lahvičky.“

Podal mi malou skleněnou flaštičku.

-„ Hodně štěstí!“ popřál mi a zmizel.

Já chvíli zírala z okna, pustila jsem si k tomu na starém gramofonu klasické ska z padesátých let. Najednou mě přepadla hrozná únava, tak jsem se natáhla na pohovku. Ale než jsem stačila usnout, přiletěla zlatá vosa. Byla velká asi jako moje pěst, blyštěla se a zuřivě mávala křídly. Únava byla rázem ta tam. Zvedla jsem se a následovala ji.

Vosa letěla na půdu a odtud přímo na střechu. Když jsem otvírala střešní poklop, dostala jsem strach, ale vzpomněla jsem si na Šamana a pokračovala dál. Balancovala jsem za vosou na okraj střechy. Tam začínala úzká lávka, na jejíž konec jsem neviděla. Zatnula jsem zuby a vstoupila na ni. Odjakživa jsem měla strach z výšek, proto jsem se začala třást. Po pár krocích jsem se ale uvolnila a hrůza ze mě spadla. Lávka jako by se táhla prázdnem. Podívala jsem se na Holešovice, které se rozkládaly dole v nezměrné hloubce. Domy vypadaly jako ze stavebnice pro děti, byly plné světélek. Rozpoznala jsem galerii Dox, Cross i výstaviště. Připadala jsem si, jako kdybych létala. Chtělo se mi tančit. Zakroutila jsem boky a potom udělala piruetu. Lávka se ovšem nepříjemně zachvěla a já si uvědomila, že musím jít dál.

Lávka pokračovala dál, scenérie se pod mýma nohama měnila. Prahu nahradilo nějaké úplně jiné, exotické město. Jako bych zaslechla šumění palmových listů ve větru, vzdálený hukot příboje. Do nosu mě udeřil slaný pach. Že bychom byli u moře? Zakroutila jsem hlavou, před chvíli jsem přece byla v Praze. Najednou se lávka prudce stáčela dolů, sedla jsem si na ni a frčela jako po skluzavce. Opět se vyrovnala těsně nad modrou vodní hladinou. Bylo to opravdu moře! Vypadalo jako indigo, bylo temně modré, ale pořád průhledné, viděla jsem světélkující ryby, jak proplouvají pod lávkou. Zanedlouho se přede mnou objevila pevnina, ostrov. Vosa zamířila přímo tam. Následovala jsem ji.

Nebyl to ale obyčejný ostrov. Ozařovaly jej obrovské květy, díky nim jsem si všimla, že všechno je ujetě barevné.

Na pláži ležel svalnatý krasavec. Nedalo mi, abych se na něj nepodívala. Měl na sobě jenom bederní roušku. Zachytil můj pohled a usmál se na mě.

-„ Pojď za mnou, mám dvě péra.“

Strhl si bederní roušku, abych se mohla přesvědčit. Jeho péra měřila dohromady asi metr, jedno bylo modré, druhé fialové.

Odlepila jsem od nich oči, stálo mě to dost námahy.

-„ Sorry, nemůžu, něco teď mám.“

Zrychlila jsem krok, aby se mi vosa neztratila. Mezi stromy se pohybovala podivná zvířata, většinou měla jedno oko a legračně poskakovala na jedné noze.

Najednou se ovšem přede mnou objevila neskutečná nestvůra, otevírala tlamu, ve které měla pět řad ostrých zubů. Začalo mi bušit srdce, chtěla jsem utéct. Uvědomila jsem si ale, že musím pokračovat, jinak mi vosa uletí. Sebrala jsem ze země klacek a začala jím mávat. Obludu to ale rozzuřilo a začala na mě útočit. Napadla mě jen jediná věc. Zula jsem si botu a hodila ji po ní. Ostrý podpatek se jí zabodl do hlavy a s bručením se odplazila.

Zula jsem si i druhou botu a běžela za vosou. Za chvíli jsem byla u stromu.

I když na ostrově bylo dost podivných věcí, Plačící strom bezkonkurenčně nejzvláštnější. Stál na malé mýtince a zalévalo ho načervenalé světlo. Na jeho štíhlých větvích rostly místo listů oči. Jejich zornice měly různou barvu, od hnědé a modré až po oranžovou a fialovou. Některé se zvědavě dívaly po okolí, další mrkaly hustými zelenými řasami, jiné podřimovaly zakryté lesklými víčky.

Když jsem vešla na mýtinku, obrátily se jejich zraky ke mně. Odkašlala jsem si.

-„ Dobrý večer, Plačící strome. Přišla jsem tě poprosit o tvé slzy pro svého Jeníčka. Zaklely ho zlé síly a ty jediný mu můžeš pomoct.“

Strom však zůstal lhostejný, mnoho jeho očí se zavřelo.

Nevěděla jsem, co dál. Pak jsem si ale vzpomněla na to, co mi říkal Šaman. Se stromy můžu komunikovat pomocí telepatie. Snažila jsem se co nejvíc soustředit. Dotkla jsem se jeho hladkého kmene, cítila jsem jeho dech a lehké vibrace, které jím procházely. Nemyslela jsem na nic jiného, od soustředění jsem musela být celá rudá v obličeji. Znovu jsem ho poprosila o pomoc, některé oči se otevřely. Vyprávěla jsem mu o Jeníčkovi, o všem, co na něm zbožňuji, o tom, jak komicky tancuje na drumík, jak je roztomilý, když se opije, jak vypadá, když má mokré vlasy, o jeho sladkých rtech a o nocích, které jsme promilovali. Povídala jsem mu o tom, jak si vysnil, že budeme bydlet v ekologickém loftovém domě a naše dítě budeme vozit v zelenohnědém kočárku. Najednou strom začal plakat, slzy se jako lehký deštík snášely k zemi. Neváhala jsem a pochytala je do lahvičky.

Poklonila jsem se stromu a poděkovala mu.

-„ Tvůj příběh mě dojal. Pospíchej k němu.“

Na nic jsem nečekala a utíkala nazpět. Nevšímala jsem si ničeho, podivných zvířat ani vyvinutého svalovce.

Vběhla jsem na lávku...a najednou se probudila.

Ležela jsem na sedačce v Šamanově holešovickém bytě.

Chytila jsem se za hlavu. Ta smaženice rozhodně nebyla z hříbků. To se mi to celé jen zdálo? Bylo to všechno jsem halucinace?

Pak jsem si ale všimla, že nemám boty a v ruce svírám lahvičku s perleťovou tekutinou.

Zavýskla jsem a vyběhla z bytu.

Začínalo svítat, běžela jsem ulicemi probouzející se Prahy, bosá, první chodci se na mě zvláštně dívali, ale mně nebylo zima.

Konečně jsem doběhla do nemocnice. Bez zastávky jsem běžela na oddělení, kde ležel Jeníček. Vysmekla jsem se sestře, která mě nechtěla pustit dál, protože nebyly návštěvní hodiny.

Vrazila jsem do jeho pokoje a vylila na něj obsah lahvičky.

Zavrtěl sebou a pomalu otevřel svoje obrovské modré oči.

Sestra, která mě nechtěla pustit dál, mě dohnala a nyní na celou scénu zkoprněle zírala.

Jeníček natáhl ruce a objal mě.

-„ Negře...Kdes byla celou dobu?“

-„ To je na dlouho. A stejně bys mi nevěřil. Někdy ti to povím.“

-„ Třeba už dnes. V Crossu.“

-„ Tak jo,“ usmála jsem se.

A. T., zima 2010