Setkání

A tak se potkali, ONA a ON. Oba bezejmenní. Prostě si jenom tak tiše existovali. Bylo zrovna po dešti. Vzduch byl prosáklý vlhkem a voněl jarně. Slunce začínalo vysoušet velké kaluže, ptáci zvídavě vykukovali z hnízd, jestli už je opravdu po dešti. ONA byla celá v opojení z toho jarního lijáku. Milovala déšť a nesnášela slunce. Milovala to pleskání kapek do střech, milovala tu zataženou oblohu, prvních pár kapek snášejících se na zem a za nimi další, a pak už jenom průtrž mračen. Její život nestál za řeč. Byla prostě jenom jedna z davu a nehodlala na tom nic měnit. Ta anonymita velkoměsta jí naprosto vyhovovala.

A tak se potkali. Jen tak se kolem sebe mihli, na chvíli spojili své životy a šli zase svou cestou. Chodili spolu do parku,kde na lavičce pod stromem vedli dlouhé debaty o něčem a přece o ničem. Byla to jen prázdná slova nebo sáhodlouhé polemiky? Těžko říct. Ale bylo jim spolu dobře. Úžasně si rozuměli a pokaždé si měli co říct. Pozorujíce tisíce figurek, které se kolem nich míhali, smáli se bezduchosti jejich masek, kterou měl každý z nich na obličeji a odkládali je, jenom když je nikdo jiný neviděl. Pouze v přítmí svého bytu. V naprosté izolaci odkládali tihle herci svoje masky. Masky, které jim dal život. A oni to věděli a jen se tomu smáli, opojeni kouzlem okamžiku. Ale nikdy je nenapadlo, že ten druhý by mohl být také hercem. A to byla možná ta chyba. Cítili naprosté splynutí duší. A však jednou, v nestřeženém okamžiku, když seděli opět pod stromem a dlouze diskutovali, poprvé se ji odvážil pohladit po tváři. Neměl to dělat, teď už to ví. Měl zůstat dál v tom sladkém poblouznění. Ale možná je dobře, že to udělal. Bolelo to, dlouho ho to bolelo, ale nakonec byl rád. Její škraboška mu zůstala v ruce. Pod ní nebylo nic. Jen prázdno. Neměla vlastní tvář, tak jako spousta dalších, kterým se před chvilkou spolu smáli. ONA byla jen jednou z  nich. Bezduchá součást davu, která sama neznamená nic. Duše masy je její duší, tvář se mění podle potřeby. Loutka. Lehce manipulovatelná loutka.