Píseň Oreova

Král večer usnul, tak vznikl svět,

jenom tak ve snu mohl se zapomnět.

Otrokem stal se svým ten bláhovec,

pozdě vzpomněl si na sebe, však přec.

V horách svých se probudil zas,

když Denice vyšla, hero Oreas.

Před svítáním s korunou pod svitem hvězd

o ránu dcerám jejich zapěl tu zvěst:

"Slyším vaše volání, dcery hvězd!

Zpívám vám svou píseň, vám, které slyší

Jste dosud slepé, sestřičky mé -

lidé jsou slepí i hluší!

Zpívám vám o vzpomenutí si na to, že jste králem,

o zapomenutí na to, že jste otrokem

Zpívám vám o odvaze s kterou otevřete bránu a skočíte,

o bolesti kterou spálíte tíhu a očistíte se

Zpívám vám o samotě ve které naleznete svůj poklad

Zpívám vám o probuzení...

Už na nic nemyslete -

roztrhněte závoj, zbořte zeď, strhněte masku

skočte, leťte!"

"Proč voláš nás, podivný rytíři, proč rušíš naši blaženost a klid,

proč sladký sen náš chceš nám vzít?

Tvou harfu, Oree sličný, slyšíme divně hrát -

brzy poznáš zuby a nehty maenad

jestli nám nepovíš proč budíš nás

Proč oči otevřít? K čemu? A jak?

Kde domov náš?"

"Moc po mě chcete, milé mé víly -

vše jsem vám řekl, máte dost síly:

Otevřte oči a uvidíte: Teď si tu hraje malé dítě

nikdy a vždy s popelem - tak jako ďábel s andělem

Lásku, jen lásku a ještě víc - jedno a vše a taky nic,

radost, smích, vznešenost, zář - domov, pramen, cestu i cíl váš

Tanec, hudbu, kouzlo poesie - krásu i tajemství harmonie,

klid, ticho, sílu i volnost - explozi, vítěznou dovršenost

Otevřte oči a uvidíte: V nudě, strachu a vzteku spíte,

ale i v jámě nejhlubší buďte vy bdělé, nadevším!"

"A co lidem, snům tíživým našim,

co zazpíváš černým jejich duším?"

"Lidem?

Což ještě někde přežívají? V nějaké jámě svět jedem otravují?

- ...Lidé!

Sníce myslíte šíleně že jen vy máte duši - jediní tvorové kteří se jí bojí!

Sníce myslíte šíleně že jen vy máte pravdu - jediní lhoucí tvorové ve vesmíru!

Sníce myslíte šíleně že vaše myšlenky jsou skutečné - jediní tvorové kteří jimi zastřeli skutečnost!

Láska vaše je pozlacování hoven a posrání všeho co se do ní nevejde!

Milujíce život milujete své otroctví

Milujíce Boha milujete svoji lenost

Ve jménu lásky, pravdy, dobra, života, Boha vše ničíte

V zajetí svých přeludů sami sebe se bojíte,

vy lidé v dobru kovaní, co nemyslíte nikdy na sebe

Co byste se druhému rozdali - lžete lžete lžete lžete!

Myslíte jenom na jiné - na jejich bohatství, na jejich záři -

rozdali byste jim okovy své: Psi! Krtci! Pijavice! Upíři! -

Lidé..."

Oreas chytl se za hlavu hned, co smíchem nad zpěvem tím otřás'se svět

Pak mávl rukou nad svou hloupostí a odešel na kraj propasti:

"Zmizela země pode mnou, zmizelo nebe nade mnou.

Již dlouho trvá můj sen!"

Z propasti nese se otázka výš:

"Proč králi spíš?"

"Král sebe zmařil sám (jak zní to přetajemně)

řekl Oreas propasti (slezský anděl snad odpustí)

Oreas mečem tmu rozrazil

a na harfu zahrál ze všech sil:

"Snivec v mlze spatřil Slunce zář,

chtěl vzlétnouti k ní by zřel Jeho tvář

Kolem Něj zdál se mu otáčet svět

a stal se Jím když skončil se jeho věk

V úžasu stal se sám slunečním tělem,

našel však nic - vše točit se kolem

Ničím se poutník stal, středem jen všeho,

aby pak k plnosti vyšel i z Něho - "

Pohlédl z hrany své na Slunce staré:

"Mé vědomí určuje bytí - díky, Otokare! -

- A kdo je strážkyně co snem chrání svou říš?"

"Měj se na pozoru, Oree: sama Nemesis -

Až vyplníš čas jak ona chce, pak se probudíš.

A není to zlá žena, Oree, ne: to tys!:

Máme jen to co jsme chtěli -

budeme mít co teď chceme,

přitažlivosti neujdeme -

proto buďme čistí, bdělí!"

Z propasti Hvězda vychází nad horu.

Oready nasazují Oreovi korunu:

"Děkuji vám milé mé víly,

ale odcházím od vás navždy mé krasavice,

než mne krutou láskou rozsápete

Píseň mou lidem zprotivíte,

kosti moje vystavíte.

Než poznáte že mne nikdy nebylo

Že Slunce vždycky svítilo.

Však přijde brzy i vaše ráno -

čekám na vás tam už dávno

Vše svoji i špatnou cestou domů musí jít

Nechtěje chce se vše k Dni svému probudit!"

Tak volaly nymfy za Oreem: