Ještě ne, ...

Bolest, jako obruč svírá hrudník,bolí do kostí a do kloubů. Zuby, oči a svaly nejsou pozadu. Abych nepanikařila z toho, že se nemohu pořádně nadechnout, dýchám jen povrchně a pomalu.

Bože, ani nevím, o co prosím, om namah shivaya, odpusť mi mé hříchy. Odevzdávám svou bolest větru, odevzdávám své utrpení matce zemi, představuji si matčin klín, teplý a mateřský. Odevzdávám svou bolest andělům, pomohou mi nést břímě. Jsou trpěliví a soucitní. Prosím o sílu. Bože, jsem jen člověk, tak co chceš víc? Bojuji, má duše je silná. Tělo se vzpírá, zdá se slabé. Když vidím v zrcadle to, co ze mě zbývá, uhýbám očima. To nejsem já. Ne, nedívejte se na mne takhle, to nejsem já. Já jsem ta dívka s vlasy do pasu, co stojí tam nahoře na kopci a slunce jí svítí do tváře.

Vidím duhová křídla andělů, kterými mne zahalují a konejší. Setřou mi konečky prstů slzy z tváře. Tady po mně nikdo nechce, abych byla statečná. Stále to slyším – musíš být statečná, nebreč, vydrž. Tady nemusím, mohu plakat, mohu být zbabělá a bát se. Jsem doma, vidím jejich soucit, lásku, pochopení. Nechají mě plakat dosytosti, křičet jako dítě, co se bojí. Ukonejší mě ve svém náručí a vůbec se nebudou zlobit, kdyř to vzdám. Neodsuzují. Pak mi ale řeknou- jednou budeš moci jít s námi, ale ještě ne, ještě tu zůstaň.