Elita národa

   Odporný zvuk mě jako každý ráno probudí v nechutnou šestou hodinu ranní. V hlavě si píšu seznam pro a proti, proč dnes vstávat. Nutnost udělat z opičího ksichtu člověka – MÍNUS. Strávit den ve společnosti lidí, které můžu otrávit – PLUS. Strávit den ve společnosti lidí, kteří mohou otrávit mě – MÍNUS. Vidět protažený ksicht matky, která si bude mít další důkaz mé neschopnosti – PLUS.
   Ačkoliv je skore vyrovnané, vylezu z postele. S opičím ksichtem už nic nenadělám, spoustu času jsem strávila sestavováním svého imaginárního bucket listu. Bohužel, v rámci ušetření času jsem ani moc nepřemítala o volbě oblečení, což se mi stalo osudným. I já, laik v oblasti modního průmyslu, poznám, že žluté ponožky s kanárkama (fakt je mám) a černý džíny nejsou žádným projevem kreativity, ale demence. To se potvrdí asi deseti znechucenými a dvěma zděšenými pohledy.

   „Mohla jsem jít nahá,“ řeknu po příchodu do školy svojí spolutrpitelce. Její kruhy pod očima velikosti Aljašky a snaha nabrat co nejvíce vzduchu do plic, aby přetlačila účinek milionu cigaret a galonu alkoholu ze včerejška mi naznačují, že jsou jí moje modní kreace u prdele.
   „Vidím, že jsi opět strávila večer projektem – Účinek alkoholu na mužské pohlavní orgány. Doufám, že prezentaci doplníš veselými obrázky a animacemi.“
   Probrání z letargie. „Sedí. Účinek alkoholu rozhodně a mužský pohlavní orgán včera seděl vedle mě. Nechápu muže, co jim řekneš o svých dnech a oni vykládají o ručnících.“
   Nevím proč jsem si vzpomněla na Strawberry Field od Beatles. Najednou získlala tak nějak jiný rozměr.
  „Mužské plémě je stvořeno k rozsévání semene. Nic víc očekávat nemůžeš.“
   Náš rozhovor byl bohužel vyslechnut testosteronovým publikem. Jeho nejmenovaný král na mě mlsně zamrká a rty udělá grimasu podobající se redardovanému poslání polibku.
   „Je mi špatně,“ pronese spolutrpitelka své lavici, přičemž svá slova potrvdí projev jejího žaludku.
   „Mě taky,“ pronesu, nespouštějíc oči z rozsévače, přemýšleje, jestli jsem fakt neměla dneska zůstat doma.
   „Hele!,“ strčí mi najednou někdo před ksicht svoji ruku. Spolutrpitelka rychle zvedne hlavu a je na ní vidět, že jí rychlé pohyby fakt nedělají dobře. Zaostřím. Místo nehtů má ona osoba kusy růžovýho plastu.
   „Byla jsem na kurzu nehtový modeláže! Bombový! Stojí to jenom litr a půl a fakt tě tam naučí kotel věcí!“
   „Jako přilepování nevkusných růžových věcí k nehtům?“
   „Ježíš, to je GEL! Na kurzu nás učili, že růžová teď frčí a za měsíc to bude měděná!“
   Moje spolutrpitelka nespíše dostala zvratky ze svého krku do žaludku, protože byla schopna promluvit: „Já mám kurz tvůrčího šití, takže pokud nesnížíš ton svého hlasů, sešiju ti držku!!“
   „Hoolky, co s váma dneska je?,“ nechápe teplý střihoruký Edward. Rozhlídne se po třídě a nejspíš zachytí další nebohou obět, jejikož odcupitá od naší lavice. Stále si pohlížím svoje okousaný nehty. Trpitelka se na mě otočí, poznám to podle alkoholových výparů, které jsou náhle intenzivnější.
   „Uvažuješ, že by sis nechala zprznit svoje nehty?“
   „Ne, jen přemýšlím, jak by vypadaly moje prsty sešitý k sobě.“. Odmlčím se. „Taky se snažím najít nějaký pozitivum na dnešním dni.“
   „Nasrala jsi člověka, tvoje zvrácený srdce by mělo pogovat v hrudníku radostí.“
   „Jedna – to je těžký podprůměr. Navíc jediný, co tu dneska poguje je tvůj žaludek,“ reaguji na arii, kterou vydává.
   „Byly doby, kdy ti to stačilo.“
  „Byly doby, kdy mi k radosti stačilo osolit segře čaj.“
  „Ach, to byly časy,“ zamyslí se nostalgicky. „Hold asi se stáváme zvrácenější, nechutnější a krvežíznivější. Začíná to ručníkama a... ,“ zarazí se, protože náhle došla k osvícení a spojila si všechny souvislosti. Místo blaženého výrazu se jí však do očí vrátí něpřítomný pohled.
   „Ne, je 8 ráno, jsem nalitá a mým ukolem je zadržovat zvracení. Nemám právo myslet na chytrý věci.“ Vrátí se do vodorovné polohy. Znovu se zadívám na svoje ruce.
   „Šešitý by vypadaly fakt bezvadně...“.