Dvě strany jedné jehly

Z práce jsem jela strašně unavená.Naštěstí jsem nemusela čekat na autobus dlouho. Těšila jsem se, jak si sednu. Při nastupování jsem vrazila do někoho, kdo strašně spěchal. Konečně jsem položila tašky na zem a svalila se na sedadlo u okna. Něco mě lehce píchlo, ale u starých sedadel je to normální. Jenom deset zastávek a budu doma. Začetla jsem se do knihy, co mi doporučil kamarád a upadala do lehké malátnosti. Snažila jsem se soustředit na přeskakující písmenka, ale nakonec jsem to vzdala. Schovala jsem knihu do tašky a koukala z okna. Vždycky, když spěchám, tak mi ta cesta přijde delší. Ach bože, zase půlhodina na křižovatce. Při vystupování se mi lehce podlomily nohy a zakolísala jsem. O to více jsem se začala těšit do postele. Doma, když jsem si sundávala bílou sukni od kostýmku, jsem na ní objevila malou červenou skvrnku. Asi jsem se zase opřela o kopírku. Vzala jsem si prášek na bolest zad a pohodlně se rozvalila v posteli.Usnula jsem rychle.Kdybych nehodila sukni do prádla, možná bych postřehla, že flíček do rána zčernal

Vždycky nastupuji do autobusu jako první. Potřebuji zabrat nejlepší místo. Místo, které mi pomáhá vykonávat mou práci. Ve starých autobusech je to předposlední řada, sedadlo u okna. Nosím s sebou batoh, ve kterém mám náčiní a pokládám si jej na kolena. Pak už jen čekám, až se místo přede mnou zaplní. Nevím, jak bych své povolání označil, ale má žena mi říká anděl života. Je to naivní ženská představa. Neumím darovat život, ale mohu ho trochu ukrást každému z vás. Každému na tomhle světě můžu sebrat 4 mm života. Záleží jen na tom, kam si sednete v autobuse.

Než si má oběť sedne, podstrčím pod ní speciálně upravený špendlík s lokálním anestetikem.Většina lidí to ani neucítí, a těch pár co si přece všimne většinou jen poposedne. Nebolí to, nebrní, nepálí..a je to neškodné. Odteď možná začnu znít tak trochu psychopaticky. Z boční kapsy batohu vyndám speciální dutou jehlu. Lékaři jí používají skoro každý den, ale běžně ji neseženete. Ručičku hodinek pohledem posunuji na desetiminutový interval. Čas, za který začne anestezie působit. Doba, která uplyne než dojede autobus ke třetí křižovatce, na které stojí dostatečně dlouho. Potom už je jen důležité, aby vedle mě a přímo za mnou nikdo neseděl. Tou dutou jehlou, se bez problému dostanu ke kyčli, k lopatě kyčelní kosti. Odtud kradu drobný váleček. Kostní dřeň. Kousek tkáně, která vyrábí krev. Potom jehlu vytáhnu a strčím jí zpátky do kapsy.Uvnitř je dostatečně nízká teplota, aby se té vzácnosti nic nestalo.
Někdy mám chuť se pousmát. Neznám toho člověka, co sedí přede mnou a on nezná mne. Klidně se věnuje sám sobě (ta dnešní si četla), a na straně kde nemá očí mu někdo mezitím bere jeho součástky. Jako kdyby vám někdo přes noc vyndal jeden píst z motoru auta. Možná by po něm zbylo pár kapek oleje, po mě zbude jenom blecha. Vpich kterého si nevšimnete. Může se stát, že za pár let, můj dárce potká příjemce.Ten člověk co umíral na leukémii bude klidně pobíhat, protože jsem někomu z vás ukradl trochu života.

.