Psychoterapie

Ty kytky by potřebovaly zalejt. Co tu ta nána sekretářka celej den dělá? Asi si lakuje nehty nebo textuje tomu svýmu nemakačenkovi...Anela si tenkou zlatou propiskou zapsala do diáře: Kytky – Janice. Tak. A tečku. Pěknou, ostrou tečku a poslat si někoho do Starbucks. Třeba Deana. Krásná a krutá. No a co. Vždyť to chlapi mají rádi. Masochisti. Koukaj na mě jak na svatej obrázek a večer v posteli, když funí na těch jejich hnusnejch rachejtlích, si představujou moji luxusní prdelku. Nemají vkus. Ne. Nemají vkus a nemají charisma. A nemají kabelku Chanel a prodloužený vlasy. Co mně vlastně chybí. Akorát ten snubák na prsteníku a i na ten dojde. Anela si uhladila vlněnou sukni (klasický materiál, moderní střih, stejně jako její majitelka). Justin ji požádá  ruku. Věděla to! Když mu včera večer tajně prohrabávala trenýrkový šuplík, našla krabičku s nápisem Birks. Sice neměla čas ji otevřít a odhadnout počet karátů (Justinovy kroky po schodišti), ale měla (konečně) hmatatelnou naději, že už brzy bude moci praštit s tím pitomým džobem psycholožky v krizovém centru, zadělat si na sviště, chodit na kosmetiku a cpát se bonbóny.

„Kráva jedna posraná! Kráva! Kráva!“

Padence vtrhla do Aneliny kanceláře jako velká voda. Černé vlasy rozcuchané, divoženka s obrovskou podlitinou na obličeji, maskára smáčené slzami šílenství. Anela ani nemrkla. Padenciny výtržnosti už znala. Podrobně. Sklonila hlavu a v diáři úhledně odškrtla záznam: Padence Taylor, 1PM, Hraniční porucha osobnosti. Plán: Zredukovat sebepoškozování (řeže se žiletkou na vnitřní straně předloktí cca každých šest týdnů-hned po vytažení stehů).

„Co se stalo, Padence?“ nasadila Anela klidný, tichý tón s předstíraným zájmem zatočeným do otazníku.

„Piča jedna vypičená! Ukradla mi moje nejoblíbenější náušnice, kráva vyjebaná!“

Psychoterapie mohla začít. Anela, dle instrukcí nastudovaných ve skriptech prof. Brackenridge, nejprve validovala Padencin názor (Vidím, že jsi rozčílená. Ty náušnice asi pro tebe byly hodně důležité, když tě to takhle sebralo.), a teprve pak (metodou “vyprošťování auta z bláta”) postupně vydolovala z Padence vysvětlení.

„Když mi bylo osm, piča jedna, mi je ukradla z mýho nočního stolku a dneska by se mi hodily, kdyby nebylo té (Padence práskla pěstí do mahagonového konferenčního stolku) kreténské ségry, která mě akorát tak okradla a pak se na mě vysrala jako celej ten vypičenej svět!“

Anela se zatetelila blahem. Její klientka splňovala do puntíku veškeré charakteristiky duševní poruchy BPD, kterou podrobně popsala ve své disertační práci pod odborným dohledem profesora Brackenridge. Mohla si je teď úhledně odškrtávat v pracovním diáři a aplikovat všechny nabiflované intervenční praktiky na Padence.

„To mě osobně mrzí, Padence. Mohly bychom tvé sestře napsat dopis. Ale nejprve si popovídáme o tom, proč jsi tu DNES. Co se ti stalo?“ Psycholožka ukázala na krevní podlitinu na Padecině strhané, předčasně zestárlé tváři.

„Jo ten modrák? No, to zas ten hajzl, Ashton. Určitě mi zahýbá! Vím to! Sem mu dneska volala a von to nevzal!“

„Padence, co jsme minule řekly o tom volání? Kolikrát jsi mu dnes volala?“

„No, mockrát ne, asi tak patnáckrát.“

„A to už jsme probraly několikrát. Víš, že ho těmi přehnanými telefonáty od sebe odpuzuješ. Ashton nepotřebuje, abys mu neustále volala do práce. A i kdyby tě podváděl, tomu telefonátem nezabráníš. On tě praštil?“

„Ne, ale je to jeho vina, hajzla, jak jsem se natahovala pro telefon, sem uklouzla a upadla na kuchyňskou linku...“

Drama. Neustálé drama. Padence neumí regulovat svoje city, pocity, prožitky...Černobílý svět. Žádné rovné čáry. Jenom samé vrcholky a propadliště. Anela se zhluboka nadechla a sklopila oči. Na rukou se jí leskly suché šupinky. Potřebuje si je namazat nějakým pěkným krémem. Nejlepší jsou ty z Victoria’s Secret. Ten hruškovej je úplně boží.

„Já ho tak nenávidím, hajzla! Nakopat do prdele málo! Co když mě opustí?“

Jak čítankové. Nenávidím tě, neodcházej. Anela se začínala nudit. Ale nevadí.Hned jak bude briliantík navlečen, vykašlu se tady na tu lúzu a budu žít podle Vogue.

Padence se zachvěla poryvem pláče a mezi vzlyky si utřela rukávem nehezkou tvář. Nikdy mě nikdo neměl rád. Nikdy. A lepší to nebude. Já se tak nenávidím. Proč nemůžu žít normální život jako všichni kolem? Zasranej život. Život bolí...

„Podíváme se na ruce, Padence, ano? Řezala jsi se?“

Padence usedavě popotáhla a zavrtěla hlavou. Vykasala si rukávy a ukázala Anele zjizvená předloktí.Stehy už měla týden venku, ale po žiletce ještě nesáhla. Zatím.

„Gratuluji, Padence. To je velký úspěch.“ Anela podala Padence pár papírových kapesníčků a počkala, až si dívka rozšmudlá po obličeji to slané neštěstí.

„Jo. Já vím. Snažila jsem se. Dělala jsem všechno jak jsme to minule naplánovaly. Když jsem se chtěla řezat, volala jsem na krizovku a rozmluvili mi to. Chodila jsem na procházky. Každej den. Ve středu jsem dokonce šla plavat.“ Padence se mírně usmála. Lesklé oči vzbudily v Anele náhlý soucit. Ne! Musí se odosobnit od jakýchkoliv personálních vazeb! Začalo jí maličko hryzat svědomí. Za pár týdnů (zaklepat na dřevo) bude Padence předvádět ten svůj tyjátr novému, neznámému terapeutovi. A Anelu bude Padence nenávidět. Potvrdí si tu svoji bludnou představu, že ji nikdo nemá rád. No a co? JÁ si přece sladkej život zasloužím. A vůbec. Přece se nenechám ovládat lítostí k nějaké bláznivé pipině. Svědomí konečně sklaplo hubu.

„Tak výborně, Padence. Uvidíme se zase příští týden. Zapisuj si do deníku všechny pocity a nálady a vymysli další dvě strategie, které oddálí řezání. Uvidíš, to bude dobrý.“

Padence kývla hlavou a loudavě opustila Anelinu kancelář.

V tmavé chodbě černovlasou dívku přepadla nevysvětlitelná úzkost. Padence kopla do zdi. Něco se jí dneska na Anele nelíbilo. Co když jenom přehrává? Co když je to všechno zase jenom podraz? Padence si náhle uvědomila: Anela se na ní vysere taky. Jako každej.